Hnutí mysli 159.: Očekávám ocenění

Jsme na to pořád zvyklí, dostat pochvalu, ocenění. Třeba i hodnocení, jací jsme, jelikož jsme udělali to či ono.

Na jednou stranu je to zřejmě přirozené, že se nám dostane určité “zpětné vazby” za naše činy (dostáváme ji všude: ve škole, v práci, ve vztazích…)
Na druhou stranu všudypřítomné oceňování, zůstaneme-li při té “kladné” zpětné vazbě, je formou HODNOCENÍ.

A je nutné pořád něco či někoho hodnotit? Za to, že manžel vyluxoval a vytřel podlahy, je nezbytně skvělý? Za to, že někdo někomu pomohl, je nezbytně úžasný?
Není kupříkladu možná i alternativa jedoduchého PODĚKOVÁNÍ? (Děkuji ti, že jsi uklidil, děkuji ti, že jsi tohle pro mne udělal, za pomoc, za cokoliv…děkuji.)

Říct někomu, že mu děkuji, není přímé hodnocení jeho osoby.
To POZITIVNÍ HODNOCENÍ má i svá úskalí. Když si spojím (protože mi to tak říkají) to, že jsem úžasná,
– protože jsem přinesla květiny babičce,
– protože jsem navařila výtečný oběd,
– nebo vydělala balík peněz,
jaká budu pak, když zrovna nepřinesu žádné květiny, neuvařím žádný oběd a nevydělám ani vyndru? Příšerná? Neužasná?

A co když dospěji do stadia, že budu dělat tyhle věci nikoliv proto, že svobodně chci, ale proto, nebo zejména proto, abych získala pochvalu, pozitivní ohodnocení, ocenění, čili často jinými slovy – přijetí, lásku?

Když si promluvíme upřímně s lidmi, kteří nadměrně slouží druhým, kteří neminou jedinou příležitost se něčím blýsknout, mlčí a sami nepromluví o svých “silných stránkách”, neocení se, neřeknou o sobě nic hezkého, dozvíme se, že podle nich není patřičné o sobě pronášet hezké řeči, je to chlubení, samochvála, která smrdí.
Když však někdo jiný řekne: “ty jsi skvělý žes to udělal”, dmou se štěstím a skromně klopí zrak. Když mluvíme dál, dovíme se často, že ani nejsou věci, které by dělali obzvlášť rádi, je vlastně jedno, co budou dělat – jen ať to někdo ocení. Dělají PRO OCENĚNÍ, ne PRO jiné LIDI a již vůbec ne PRO SEBE.

I když se to tak může zdát, že pro sebe ano, protože vytoužené ocenění je pro ně, to jo.
Problém je, pokud žádné nepříjde.
To je pak ta pravá katastrofa. Jsou ochotni odkládat důležité zdravotní operace, jenom aby byl dokončený projekt. A někdo je ocenil. Jsou ochotni zajít do krajnosti, ohrožující vlastní zdraví, jen pro to ocenění. Proto říkám, že to nědělají pro sebe, to již hraničí s tím, že to výslovně dělají PROTI SOBĚ.

A neučíme takhle uvažovat i vlastní děti, když jim říkáme:
– ty jsi šikovný, jak umíš počítat,
– ty jsi úžasný, ze jsi mi přinesl sněženky,
– ty jsi tak hodný kluk, že jsi si uklidil v pokojíčku,
– ty jsi tak hodná holčička, jak jsi hezky spapala obídek,
– ty jsi …

A co když dnes nespočítám dobře úkol z matematiky, nepřinesu žádné sněženky, neuklidím si a nesním oběd? Co pak jsem? Jaký člověk? Jak mám o sobě uvažovat?