Hnutí mysli 160.: Rychle uteč, je-li ti pomáháno víc, než je potřeba

Posted on 11/03/2014 by Katarina Bradac in Hnutí mysli

Když jsme byli u toho “syndromu matky Terezy”, reakce mě inspirovaly i k druhému pohledu, a to ze strany toho, komu je pomáháno.

Někteří lidi hrají zvláštní hry, třeba hru “na pupeční šňúru”. I když ta se obvykle přestříhne fyzicky těsně po porodu, myslím tu “pomyslnou”, co přetrvává i po maturitě, i po promoci, i po svadbě, i po porodu prvního dítěte…
Pokud je tahle hra iniciována a udržována oboustranně, pak zřejmě není potřeba nic měnit a vyhovuje to tak všem.
Pokud se však “oběť zuřivé pomoci” cítí jako v pasci, cítí zlost, frustraci, neví, co se děje a cítí se svázána a jakoby paralyzována (to jsou slova právě těch lidí, kteří jsou obdarováni “zuřivou pomocí”, většinou ze strany svých rodičů, nejčastěji starostlivých matek), pak je asi čas se pozastavit i porozhlédnout.

Tak jak člověk často pro stromy nevidí les, tak často ze zvyku pobývá ve vztahových “vzorcích”, které již neumí rozpoznat v jejich vzájemné provázanosti a v měnícím se kontextu. Pomoc maminky (kupříkladu) je aktivita, která tady byla pořád, od narození (kontext matka a dítě). Že přetrvává i v dospělosti (změna kontextu) a je nadměrná, to bývá často těžko k rozpoznání člověkem zevnitř tohoto systému.

Příliš časté návštěvy v domácnosti mladého páru, které se dají “omluvit” snahou pomoci se stěhováním, s rozmistňováním nábytku, se založením zeleninové zahrádky, pak po narození prvního dítěte samozřejmě s péči o malého broučka, kterého se čerství rodiče bojí i vzít do náruče, pomoc s nákupem, společnost při procházkách, pomoc finanční (první televize, obývák, kuchyňská linka…) se brzy stanou jakýmsi rodinným standardem.

Možná člověk cítí, že se něco děje, jaksi cosi není v pořádku, ale neví, co přesně, nebo to tuší, ale jak by se maminka cítila, kdybychom jí řekli, že už pomoc není potřeba, že zvládneme věci sami? Mohla by se urazit, nebo se jí to dotkne, přece nám tolik ochotně a nezištně pomohla…
Tak pomoc pokračuje, je nadále přijímána, tu navaření na víkend, tam zavařeniny, tam příspěvek na dovolenou, nákup školních potřeb pro juniora, věšení záclon, velký úklid, umývání oken…

Najednou se toho děje víc, jakoby bylo již normálním zvykem, že do věcí mladomanželů se zasahuje názorem “staršího a zkušenějšího patrona”. Věci se diskutují již přirozeně nejdříve s maminkou či tatínkem, pak s partnerem, jestli vůbec.

To se již kdekomu opravdu líbit nemusí, jenomže je to problém najednou ZMĚNIT. “Iniciační” rituály významných změn, jako je ukončení školy, svadba, přestěhování se, první dítě…nesou současně i příležitost nastavit “systémová opatření” a užitečné změny sloužící nové životní situaci. Takové změny přicházejí přirozeně. Děti sejdou z očí, sejdou z mysli. Jsou již jiné, jsou dospělé nebo samostatné, nebo jsou daleko. To vše pomáhá oběma stranám usadit se v nové životní situaci a porozhlédnout se po životaschopných nových strategiích a naučit se spoustu nových životních názyků. Mnohdy to nebývá lehké, je to však životní výzva.

Když však pokračuje, co bylo, jak najednou říct: “Ne, děkuji, maminko, příští neděli již nechoď se svíčkovou k nám, uvaříme si svou vlastní a k tobě na oběd příjdeme jednou za měsíc”?

Je to dost podobné špatnému vtipu o dlouholetém manželském páru, kdy po zlaté svadbě v neděli paní nakládá hrachovku svému manželovi, který hrachovku “tak rád” a on mrskne talířem o zeď a zakřičí z plných plic, že ten blivajst nebude dál “žrát”, že stačilo těch x let, že již dál nemůže. To je pak překvapení. Když tak dlouho nic neřekl.

Nu, na druhou stranu, proč ne? Líp později než vůbec? Kdo ví. Taková “jobovka” , že není potřeba již maminčina péče, rada, pomoc, taková zpráva má různý význam.
Třeba by se člověk divil, že se i mamince uleví.
Nebo ne a urazí se.
Nebo ještě hůř, upadne do deprese a navštíví psychiatra a ten jí předepíše, žel, antidepresiva (příklad z praxe).
Nebo se stane ještě něco jiného.

Tyhle hry můžou fungovat proto, že jedna strana potřebuje dávat a “nutí” druhou stranu přijímat. Pak je příjemce ve značné nevýhodě, ponevač je tlačen do role věčného dítěte. Svou roli nemusí přijímat nadšeně, nic však neřekne, jelikož si ještě neumí představit do důsledků, co to znamená být nezávislý, nedostane však na to nikdy přirozenou příležitost. Dárce mu jí poskytnout dobrovolně nechce, alespoň prozatím nechce a to “prozatím” může trvat i velmi dlouho. V roli je tedy nedobrovolně, pokud z ní však nevystoupí, může se stát, že jí sám “uvěří” natolik, že se nesamostatným věčným dítětem stane doopravdy. Naplní se “sebenaplňující proroctví”. Tisíckrát opakovaná lož se stane pravdou. PROTOŽE O TOM NEMLUVÍ.

Nebo tahle hra funguje proto, že si dávající myslí, že je to od něj požadováno a je to jeho povinnost, sám by však byl raději již v klidu a užíval si svého volného času. Jelikož však si obdarovaný myslí, že pomoc přijímat musí, protože jinak by dárce hluboce zranil, mlčí a tak hrajou společně hru, kterou oba hrát nechtějí, ale nevědí o tom. PROTOŽE O TOM NEMLUVÍ.

Nebo tuhle hru hrají proto, že ji požaduje ten, kdo péči vyžaduje navzdroy tomu, že by bylo, vzhledem na jeho věk například, přirozenější být více samostatný nebo se jím učit být. Může mu v tom bránit strach, nebo mu chybějí potřebné “kompetence”, třeba proto, že mu nebylo umožněno se samostatnosti učit. Tak je určitým způsobem v pasci dávající, taky proto, že o tom nemluví.

Již zmíněný případ, kdy tahle hra vyhovujě oběma stranám, zřejme není problematická, jelikož zřejmě nikdo nepotřebuje změnu. Kdo má pak právo to hodnotit?

Chci ovšem mluvit o případu, kdy se obdarovaný cítí v pasti. Umím si zcela představit, jak složité může být odhodlat se ke změně a začít o své potřebě mluvit. Uvědomuji si, že může hrozit emoční zranění, hádka, odcizení, žal, sklamání…
Co je však lepší z dlouhodobého hlediska? Je nutno plnit potřebu milovanému a milujícímu rodiči pořád dávat, i když není o pomoc žádáno, jenom proto, abychom pomohli obětavému člověku potvrdit si svou vlastní hodnotu skrze dávání? Není to vlastně “spoluvina” a znemožnění osobního růstu člověku, který ustrnul ve fázi “musím dávat” a nemůže se tak posunout dál do fáze “můžu dávat, jestli chci” nebo “smím dávat jenom pokud je o to žádáno” nebo “nemusím dávat vůbec, i tak je to v pořádku” a pokaždé mám stejnou vysokou člověčí hodnotu?

Osobně si myslím, že pomoc by měla být efektivní. To znamená, že by měla být orientována na řešení a ne na problém, měla by být co nejkratší, aniž by ztrácela na kvalitě, a když je k ní člověk přizván, měla by směřovat k tomu, aby dávající především pomáhal obdarovanému pomoci si sám.

Takový “lidský doprovod”, který je postaven na zdrojích toho, kdo je doprovázen, je totiž postaven i na vnitřní víře, že doprovázený nějaké vnitřní zdroje má. A lidé mají své vlastní vnitřní zdroje. Tudíž pomáhající staví na osobní víře, že člověk, kterého doprovází je v pořádku, je schopen, je vybaven pro život.
Pak je proces doprovázení často urychlen, protože doprovázející nepovažuje doprovázeného za “ubožáčka”, slabého tvora, který potřebuje doživotní péči. Tím by právě přikládal na onen ohníček “sebenapňujícího proroctví” a velmi snadno by se doprovázený tím slabým ubožáčkem stal a kruh by se uzavřel.

A právě proto říkám, ať v takovém případě, cítíme-li, že jsme zavalení nežádoucí pomocí, ať vezmeme nohy na ramena a utíkáme, kolik nám dech stačí, pryč od “zaklínače”. Uvolníme tím ze zakletí sebe i jeho, nebo alespoň k tomu dáme příležitost.

V profesionální pomáhající péči je dle mého názoru taky velice podezřelé, slyšíme-li: “mám výtečného psychologa, chodím k němu již 15 let”.
Pokuď si někto takhle “pěstuje” klienty, a pěstuje si je kvůli vlastní potřebě pomáhat, pak ať si raději se svým klientem vymění křeslo. Proč? Protože ten, kdo si o pomoc umí říct, je silný člověk. Zreflektoval své momentální možnosti a vyhodnotil, že je čas požádat bližního o pomoc.

Pokud v hlavě zaznívá hlásek: “jsem k ničemu, nikdo mne nepotřebuje”, měl by tenhle hlásek současně spustit alarm. Alarm, že nutně potřebujeme pomoct, abychom pochopili svou vlastní hodnotu, která je odvislá od toho, zda právě teď někomu pomáháme.

Každý člověk má hodnotu, i když právě nepomáhá. I když právě nikdo jeho pomoc nepotřebuje. Často je to velmi zkreslená představa, co to vlastně znamená, když mne někdo potřebuje. Když už mé děti nenosí pleny, umí si navařit, na dovolenou jedou spíš s přáteli než s rodiči, znamená to, že mne již nepotřebují? Já myslím, že potřebují, ale JINÝM ZPŮSOBEM.

Každý člověk má hodnotu, jenom mnozí o tom nevědí. Nebo je to nikdo nenaučil, nebo na to ještě nepřišli sami.

A tuhle hodnotu není potřeba potvrzovat skrze dávání. Dávat lze i svobodně a to je zcela jiná motivace.

Comments are closed.

  • Poslední komentáře

    • Osobní galerie

      coral-mimi 20130706_095528-jpg 14109_1449906327320_3188791_n-jpg 26498_1425442395737_4666623_n-jpg 26498_1425450835948_2001321_n-jpg 26498_1425451555966_7288148_n-jpg 26498_1427110237432_7976335_n-jpg 249534_2206612804509_4931515_n-jpg 384543_2744433569692_1366047088_n-jpg 548387_4842249693784_569404942_n-jpg 601768_10202216103143689_762463274_n-jpg 1239896_10202216103863707_1185667343_n-jpg