Hnutí mysli 162.: Asi mám syndrom vyhoření (nebo jsem se vykloubil?)

Posted on 21/04/2014 by Katarina Bradac in Hnutí mysli

Před pár dny mi má velmi blízká osoba sdělila, že trpí zřejmě syndromem vyhoření.

V podstatě již léta se necítí dobře. Asi tak deset let. Jelikož životní okolnosti nepřinášely to, co považuje za štěstí.
Život se skládal z povinností, jejich pečlivého plnění a to končilo pozdě v noci a tak dokola.

Nejednou se to změnilo. Vše, co bylo v kolonce “štěstí” najednou přišlo.
Ale pocit štěstí? Ten se nedostavil. Jak to?

Co navíc: ubyly i povinnosti a nejednou bylo více času, až nazbyt. No nejenom že se nedostavilo štěstí, ale i to, co bylo v pořádku doteď, najednou bylo k ničemu, netešilo, nebavilo, žádná radost, žádné užívání si toho, co je a nebylo. Když byli kolem blízcí, převládla touha po samotě, když byla samota, převládla touha po blízkých.

Osobně mám silný pocit, že je to tak dobře a v pořádku. Že to zní hrozně? Vysvětlím. Přeji mým blízkým, přátelům (v podtatě všem lidem) jen to nejlepší, jsem ráda, když jim oči svítí spokojeností, když mají jiskru, zdraví, harmonii v sobě i kolem, dostatek všeho, po čem touží.

Pokud se však stane tohle, čemu říkám “dočasné vyklobení ze sebe sama”, považuji to za dobrou a užitečnou situaci. Vykloubíme se ze sebe sama a tak si všimneme, jelikož to bolí, že jsme se vykloubili. A snad pak začneme přemýšlet, jak se skloubit.

Nemyslím si, že štěstí přijde “až něco bude či nebude”, nemyslím si, že dobrý život se bude odehrávat v budoucnu.

Myslím, že se může odehrávat již nyní. A že je k tomu potřeba pouze jedna, ta nejdostupnější věc na světě. Které je k dispozici 24 hodin denně.

Já sám.

V kontaktu se sebou, v tichu a pozastavení. Ve skloubení. Bez iluze že je te potřeba to či ono a proto nemám na sebe čas. Čas se zastavit a popřemýšlet a procítit, kdo jsem, co potřebuji, co je pro mne dobré. Čeho se bojím. Co mě tíží a co mi umožňuje létat, naplnit se klidem, harmonii, smyslem, radostí a láskou a odpuštěním.

Ono to jde, pořád něco dělat a pak jít spát. Jde i plnit potřeby jiných, recitovat korporátní hodnoty a slogany, uklízet a vařit a prát, vydělávat peníze a plánovat rok dopředu dovolenou a nestíhat a nestíhat, mít synchronizovaný outlook se smartphonem, zapnuté notifikace přišlých zpráv a mailů, připomínky dalších a dalších věcí, které je POTŘEBA hned udělat. To vše jde.

A já říkám, že NAŠTĚSTÍ to jednou člověka skolí. Někoho dříve a jiného později. Vykloubí se. A pak máme ŠANCI. Díky tomu pádu.

Šanci rozhodnout se, zda budeme dál UMRTVOVAT KONTAKT SE SEBOU SAMÝM pomocí všech tech iluzorních povinností a termínů, pomocí dostihů mezi práci, školou a koníčky a domácími úkoly, pomocí televize, kvasicích e-mailů, konstruktivních postupů a strukturovaných odpovědí, SMART cílů a zvyšování přidané hodnoty, výkonu a image a externích očekávání.

Anebo začneme naslouchat sami sobě?

Anebo si vzpomeneme, co by řekla moudrá babička, co by dělal moudrý děda? Třeba tohle?
Žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří.
Ráno je moudřejší večera.
Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.
Dobrý obraz chce dobrý rám.
Jak si kdo ustele, tak si lehne.
Mluv méně s jinými a více sám se sebou.
Dobrý kůn zapřažený vedle mezka kráčí jako mezek.

Anebo uděláme něco jiného.
Pokud to uděláme sami za sebe, bude to to nejlepší, co se může stát, i když to časem přehodnotíme, protože získáme víc kvalitních a vlastních zkušeností. A pořád se naučíme něco nové a pořád budeme růst. Růst vnitřně.

Každý se na svět narodíme se vším, co potřebujeme k dobrému životu. No časem se nacháme přesvědčit, že ke štěstí potřebujeme víc.

Pak významově zaměníme vlastní dobrovolné a systematické vyčerpání svých životních sil a vlastní dobrovolné udušení své životní jiskry za jakýsi “syndrom vyhoření”. Je to snadnější, vypadá to totiž tak, že “se to stalo”, můžou za to “oni”.

Sme pak nuceni si odpočinout – ovšem až poté, co přesměřujeme své e-maily na kolegu, nastavíme do outlooku “out of office assistant”, zůstaneme pro jistotu a pro urgentní případy “na mobilu, kdyby něco”, nakoupíme tunu bulváru, natočíme televizi směrem k posteli a navrhneme, že zůstaneme “v kontaktu” a na dlouhodobě plánovanou telekonferenci se určitě připojíme z “home office”.

Často na kolegy zahráme vystoupení, že “o nic nejde”, je to zřejmě viróza”, ono přiznat jakési vyhoření se rovná korporátní sebevraždě. Kolegové za námi povzbudivě volají: “a brzy se vrať, počítáme s tebou”. Uf, to mi odlehlo, počítají se mnou.

Tak doufáme, že nás nabylé síly brzy ze “syndromu vyhoření” vytáhnou a znovu se zapojíme, akorát po nepříjemné pauzičce, do toho stejného umrtvování sebe sama.
Dokdy?
Do příštího “syndromu vyhoření”.

Nebo do příštího nabytí selského rozumu. A postavení se tváří v tvář sebe samotnému.

Napadá mi příběh se žábou a studenou vodou. Ta prý se nechá uvařit, zvyšujeme-li teplotu postupně, jelikož není schopna rozeznat pomalé narůstnání teploty.

My ovšem skáčeme mnohdy přímo do horké vody, hned u teploměru ukazujícího 100 stupňů a ještě se tam vracíme, když nás někdo na chvilku vyloví sítkem.

Copak je lidstvo skutečně slepá větev evoluce?

Comments are closed.

  • Poslední komentáře

    • Osobní galerie

      20130706_095528-jpg 14109_1449906327320_3188791_n-jpg 26498_1425442395737_4666623_n-jpg 26498_1425450835948_2001321_n-jpg 26498_1425451555966_7288148_n-jpg 26498_1427110237432_7976335_n-jpg 65035_10200280796602235_420529762_n-jpg 66179_10200628403852199_979285361_n-jpg 249534_2206612804509_4931515_n-jpg 548387_4842249693784_569404942_n-jpg 601768_10202216103143689_762463274_n-jpg 1239896_10202216103863707_1185667343_n-jpg