Hnutí mysli 163.: Dokdy mě baví život? Do zítřka, když končí Velikonoční svátky – čas “bez práce”?

Dokdy mě baví život?

Kdo z nás neslyšel v dětství: Bez práce nejsou koláče? Nebo: Nejdřív práce – pak zábava. A: Tvoje práce je škola.

Prvně tedy práce, pak zábava. Jaký význam má tahle věta? Co tím jako rodič nebo jako člověk obecně říkám? Svým dětem nebo lidem kolem?

Říkám, že je potřeba si plnit povinnosti.
Říkám, že je správné nejdříve si splnit závazky.
Říkám, že je fajn být pracovitý.

A co ještě říkám?

Neříkám náhodou i tohle?
Zábava příjde až po práci – dobře bude až pak.
Práce je nezábavná a potom přijde to “dobré” a žádoucí.
Čili když pracujeme, není to slučitelné s příjemým pocitem. Práce je něco jako nepříjemná nutnost. A odměna se dostaví až “pak”.

Kdo by pak chtěl pracovat rád?
Kdo by se těšil na proces “dělání”?

Není pak přirozené, že mám zkaženou celou neděli, protože den nato jdu do školy?
Že mám zkaženou neděli, protože pondělí je první den práce a “modrý” a škaredý tím víc, že je tak blízko toho krásného dne “bez práce”, kdy ten kontrast je významně citelnější a boletnější?

Jak chodíme domů z práce, co dětem ukazujeme?
Chodíme domů včas, abychom měli ještě síly na další aktivity doma a s blízkými? Přicházíe zlehka a s úsměvem a ptáme se lidí kolem: “Co si se dnes užitečného naučil? Co tě dnes potěšilo?”

Nebo přicházíme unavení, zdrcení, naštvaní, hodíme se do křesla před televizi a říkáme, jaký je šéf vůl a kolegyně kráva a jaká to dnes zas byla otrava, aby už byl pátek, já to snad ani nepřežiji…už abych byl v důchodu”

Co kdybychom třeba dětem říkali něco jiného, než že práce není “zábava”?

Co kdybychom jim řekli a na osobním příkladu předvedli, že je fajn pracovat a tudíž předtím je velmi důležité se kvalitně rozhodnout, co dělat budu, aby to, co dělám, jsem dělal rád?

Nemůže to být i tak, že když svým dětem denně ukazuji, jak svou práci nesnáším, tím, jak na ni nadávám a jak pořád kritizuji kolegy a nadřízené, ukazuji jim tím vlastně svojí vlatní neschopnost řídit svůj život vědomě a odpovědně k sobě?

A že jim tím ukazuji, že současně je to tak v pořádku, protože sice dobře vím, že svoji práci a lidi v ní nesnáším a nerespektuji, ale DOBROVOLNĚ v téhle situaci zůstávám, čili je v pořádku být vlečen okolnostmi a ne tvořit svůj život svobodně?

Pamatuji si na písničku od Waldemara Matušky z dětství z vinylové platně, ve které zpíval, jak jeho táta byl větší než král jenom jedinou myšlenkou: “co děláš, to dělej rád”.

“Nesmíš být nikdy líný,
nesmíš se práce bát,
jen se snaž,
jak nejlíp to znáš,
co děláš to dělej rád…”

Možná by se hodilo pod čárou přidat: “a dělej to, co máš rád”. Čili vědomě a svobodně a odpovědně si zvol, co to bude.

Znám pár lidí, kteří si cestou do práce pěšky projdou parkem, nebo hodí suchý rohlík labutím či se zastaví v oblíbené kavárničce, kde je otevřeno již v sedm, právě pro ranní poutníky a kde se pak zastaví čas a vlídný personál se zeptá: “tak co, dnes jako obvykle?” nebo prostě přinesou vaše oblíbené ristretto bez ptaní.

Tak co, jak se dnes večer a zítra ráno budeme tvářit, když se sejdeme s dětmi u večeře či snídaně, nebo těsně před odchodem z domova?
Co je chceme naučit?

Jak se stát zapšklou obětí nebo jak létají majestátní orlové a běhají svobodní vlci a plavou kouzelní delfíni?
Nebo něco jiného?