Hnutí mysli 163.: Dokdy mě baví život? Do zítřka, když končí Velikonoční svátky – čas “bez práce”?

Posted on 21/04/2014 by Katarina Bradac in Hnutí mysli

Dokdy mě baví život?

Kdo z nás neslyšel v dětství: Bez práce nejsou koláče? Nebo: Nejdřív práce – pak zábava. A: Tvoje práce je škola.

Prvně tedy práce, pak zábava. Jaký význam má tahle věta? Co tím jako rodič nebo jako člověk obecně říkám? Svým dětem nebo lidem kolem?

Říkám, že je potřeba si plnit povinnosti.
Říkám, že je správné nejdříve si splnit závazky.
Říkám, že je fajn být pracovitý.

A co ještě říkám?

Neříkám náhodou i tohle?
Zábava příjde až po práci – dobře bude až pak.
Práce je nezábavná a potom přijde to “dobré” a žádoucí.
Čili když pracujeme, není to slučitelné s příjemým pocitem. Práce je něco jako nepříjemná nutnost. A odměna se dostaví až “pak”.

Kdo by pak chtěl pracovat rád?
Kdo by se těšil na proces “dělání”?

Není pak přirozené, že mám zkaženou celou neděli, protože den nato jdu do školy?
Že mám zkaženou neděli, protože pondělí je první den práce a “modrý” a škaredý tím víc, že je tak blízko toho krásného dne “bez práce”, kdy ten kontrast je významně citelnější a boletnější?

Jak chodíme domů z práce, co dětem ukazujeme?
Chodíme domů včas, abychom měli ještě síly na další aktivity doma a s blízkými? Přicházíe zlehka a s úsměvem a ptáme se lidí kolem: “Co si se dnes užitečného naučil? Co tě dnes potěšilo?”

Nebo přicházíme unavení, zdrcení, naštvaní, hodíme se do křesla před televizi a říkáme, jaký je šéf vůl a kolegyně kráva a jaká to dnes zas byla otrava, aby už byl pátek, já to snad ani nepřežiji…už abych byl v důchodu”

Co kdybychom třeba dětem říkali něco jiného, než že práce není “zábava”?

Co kdybychom jim řekli a na osobním příkladu předvedli, že je fajn pracovat a tudíž předtím je velmi důležité se kvalitně rozhodnout, co dělat budu, aby to, co dělám, jsem dělal rád?

Nemůže to být i tak, že když svým dětem denně ukazuji, jak svou práci nesnáším, tím, jak na ni nadávám a jak pořád kritizuji kolegy a nadřízené, ukazuji jim tím vlastně svojí vlatní neschopnost řídit svůj život vědomě a odpovědně k sobě?

A že jim tím ukazuji, že současně je to tak v pořádku, protože sice dobře vím, že svoji práci a lidi v ní nesnáším a nerespektuji, ale DOBROVOLNĚ v téhle situaci zůstávám, čili je v pořádku být vlečen okolnostmi a ne tvořit svůj život svobodně?

Pamatuji si na písničku od Waldemara Matušky z dětství z vinylové platně, ve které zpíval, jak jeho táta byl větší než král jenom jedinou myšlenkou: “co děláš, to dělej rád”.

“Nesmíš být nikdy líný,
nesmíš se práce bát,
jen se snaž,
jak nejlíp to znáš,
co děláš to dělej rád…”

Možná by se hodilo pod čárou přidat: “a dělej to, co máš rád”. Čili vědomě a svobodně a odpovědně si zvol, co to bude.

Znám pár lidí, kteří si cestou do práce pěšky projdou parkem, nebo hodí suchý rohlík labutím či se zastaví v oblíbené kavárničce, kde je otevřeno již v sedm, právě pro ranní poutníky a kde se pak zastaví čas a vlídný personál se zeptá: “tak co, dnes jako obvykle?” nebo prostě přinesou vaše oblíbené ristretto bez ptaní.

Tak co, jak se dnes večer a zítra ráno budeme tvářit, když se sejdeme s dětmi u večeře či snídaně, nebo těsně před odchodem z domova?
Co je chceme naučit?

Jak se stát zapšklou obětí nebo jak létají majestátní orlové a běhají svobodní vlci a plavou kouzelní delfíni?
Nebo něco jiného?

Comments are closed.

  • Poslední komentáře

    • Osobní galerie

      14109_1449906327320_3188791_n-jpg 26498_1425450835948_2001321_n-jpg 26498_1427110237432_7976335_n-jpg 66179_10200628403852199_979285361_n-jpg 163808_1867599609391_3942464_n-jpg 166583_1867565328534_4108084_n-jpg 249534_2206612804509_4931515_n-jpg 384543_2744433569692_1366047088_n-jpg 548387_4842249693784_569404942_n-jpg 580989_4842275414427_737541512_n-jpg 601768_10202216103143689_762463274_n-jpg 1239896_10202216103863707_1185667343_n-jpg