Hnutí mysli 164.: Etický experiment s vlastními dětmi.
S pár kolegy jsme se domluvili, že udělají malý etický experiment s vlastními dětmi. Mělo to pár kroků.
1. V předexperimentální fázi jsme pohovořili o tom, jak vypadá jejich denní setkání s ratolestmi poté, co se dospělí vrátí z práce či odkudkoliv a děti se vrátí ze škol. Konkrétně: co dospělí jako PRVNÍ ŘEKNOU dětem.
Výstup byl takovýhle:
– Hele, zvedni tu bundu a pověs ji na věšák.
– Zul ses?
– Tu tašku si dej do pokoje, kolikrát ti to mám říkat, že se nemá válet v předsíni?
– Ruce máš umyté? To chceš chytit žloutenku?
– Co bylo ve škole?
– Ukaž žákovskou.
– Máš úkoly?
– Byl jsi se psem?
– Co jsi chytil z té písemky?
Smáli se vlastním odpovědím. Byl to vcelku veselý rozhovor. Co to jsme prodiskutovali, kde se ty věty berou, jak je zajímavé, že v různých domácnostech se dějí podobné věci. Vybavili jsme si, jak se děti u takovýhle otázek tváří a co odpovídají. Takhle zto znělo:
– Kysele, jako pokaždé.
– Neříká nic.
– Udělá ten takový obličej, znáte to.
– “Nííííc nebylo, normálka, šmááriáá.”
2. Pak jsme promluvili o tom, co BY rodiče dětí CHTĚLI SLYŠET od svých dětí za odpovědi, jak si to předstvují ideálně. Takhle:
– No, chci slyšet, jak se měl, co zažil ve škole a tak.
– Chci, abychom víc komunikovaly. Zajímá mě, jak se mé dceři daří, co prožívá, jak se má.
– Chci probrat, zda na vše stačí, zda nepotřebuje pomoci.
– Zajímá mě, jak to dnes ve škole chodí, co se děje, jaké to je. Pamatuji si, že mě některé věci strašně bavily a jiné ne. Rád bych si o tom promluvil.
– Pouze chci se svým dítětem mluvit, těší mě to.
3. Teď jsme spojili body dva a jedna do “logické vazby” – co CHCI a co proto logicky UDĚLÁM – takhle například:
CHCI: Pouze chci se svým dítětem mluvit, těší mě to.
CO PROTO LOGICKY UDĚLÁM: Zul ses?
Nebo:
CHCI: Zajímá mě, jak to dnes ve škole chodí, co se děje, jaké to je. Pamatuji si, že mě některé věci strašně bavily a jiné ne. Rád bych si o tom promluvil.
CO PROTO LOGICKY UDĚLÁM: Ukaž žákovskou.
Teprve nyní přišla salva smíchu. Ovšem takového tragikomického smíchu.
4. V dalším kroce jsme prodiskutovali každé “CHCI” a co by asi mělo být jinak, abychom dostali od dětí, co chceme, po čem toužíme.
Třeba:
CHCI: Chci probrat, zda na vše stačí, zda nepotřebuje pomoci.
CO BYCH MĚL UDĚLAT JINAK, ABYCH DOSTAL OD DÍTĚTE ODPOVĚĎ?
– Přívitat ho vřele.
– Pomoci mu z kabátu. Pomoci mu ho pověsit.
– Pohladit ho a dát mu pusu.
– Obejmout ji.
– Zeptat se, zda si nepotřebuje odpočinout.
– Nabídnout jí čaj a sušenku.
– Zavolat jí, ať si jde na chvilku ke mně sednout do pokoje a vyložit nohy.
– Zeptat se: CO SE TI DNES POVEDLO? A CO SE TI JEŠTĚ POVEDLO?
– Zeptat se: A CO SE TI DNES VE ŠKOLE LÍBILO?
5. Pak jsme “logicky” napasovali ke každému “CHCI” lepší způsob, jak toho dosáhnout. Tak vznikl seznámek možných vět, které můžeme vypustit z pusy, když zaštěrkají klíče v zámku. I jsme si zkusili, jak takové věty znějí v našem podání. To byl další smích. Ze začátku to šlo kostrbatě. Pak se to ale poddalo.
6. Poté jsme neodolali rozhovoru, jak to bude doma zřejmě probíhat. Tady jsou kvalifikované predikce:
– Mami, nejsi nemocná?
– Hele, mně vynech, jo?
– Že si ty byl na nějakém školení?
– (Zaťuká si na čelo, nebo udělá na čele kroužek.)
– Stalo se něco?
Takže jsme probrali ještě nějaké drobnosti:
– je skutečně tahle změna užitečná?
– komu přinese užitek a jaký? (nám, jiným…)
– co nebo kdo nám může pomoci tohle aplikovat ve svých domovech a jak konkrétně?
– na kolik si věříme, že to skutečně uděláme?
– jaké překážky můžeme potkat a jak se s nimi popasujeme?
– …
7. Nu a pak jsme se domluvili, že to uděláme opravdu a o dva týdny si řekneme, co a jak.
O DVA TÝDNY:
Smích jak blázen. Udělali to všichni. Překřikují se, aby sdělili, jak to doma v první den vypadalo. Třeba takhle:
– No přesně se na mně podívala, jakože jestli nejsem nemocná.
– Zaťukal si na čelo.
– …
A co bylo dál?
– “Řekla jsem si, že to nevzdám, odvětila jsem, že nemocná nejsem, děkuji za optání, ale zajímá mně to, na co se ptám. A čekala jsem na odpověď.”
– “První den to bylo legrační, syn řekl, ať si dám voraz a zapadl do své tůně. Další den jsem se zeptal to samé a on se rozesmál a řekl, že si říkal, zda mi to vydrží a prý jo. A zapadl do své tůně. Třetí den syn sám ode dveří hlásil hlasitě, že se mu ve škole velice líbilo, naučil se spoustu zajímavých věcí, které jistě v životě mnohokrát využije a nejlepší prý bylo spolužaččino obeplé tričko. Další den si ověřil, zda mě to ještě drží a řekl, že je to legrace, že se domů, ač to říká nerad, snad i těší, co ze mne vypadne. A ze mne vypadávaly otázky na ty věci, které mně zajímají a po pár dnech se mi dostávalo i odpovědí.”
– …
Tož tak 🙂 Setkáme-li se s dobrým přítelem a skutečně nás zajímá, jak se mu daří a těšíme se na společný rozhovor, chceme, aby mu s námi bylo fajn, máme několi možností, jak k tomu přispět:
A) Co to máš na hlavě, to jsou vlasy? Kde se couráš, čekám na tebe už 10 minut. Neupadnou ti uši z těch náušnic? Jak to stojíš? Koukej se na mně, když s tebou mluvím. Nečum tak na mně.
B) Ahoooj, jsme rád, že tě vidím, chlape, jsem tě neviděl sto let! Dáme pivčo nebo něco k snědku? Člověče, ty vypadáš dobře, jak se vede? A co děláš, co tě teší? Vyprávěj, přeháněj.
C) Nebo řekneme něco jiného, co nám pasuje do pusy…
Pokaždé však ovlivňujeme, co se bude dít. A je výhoda vědět předem, co bychom si přáli, aby se dělo. A malinko se zamyslet, zda ta “automatická” věta, co se nám dere na jazyk je správný vítr do plachet na cestu za cílem.