Hnutí mysli 165.: Co již umím?

Jak ČASTO si říkáme sami sobě nebo i druhým: “na tohle nemám, v tom nejsem dobrý, tohle neumím… ?” Na co se SOUSTŘEDÍME a ZAMĚŘÍME před písemkou, když jdeme na zkoušku, před přijímacím pohovorem nebo před první zchůzkou se zajímavým a atraktivním člověkem?

Opakovaně se setkávám s tím, jak se trápíme VLASTNÍ nevědomostí, vlastní neschopností, chybějícími dovednostmi, něčím, co ještě neumíme a možná ani umět nebudeme. A tudíž se považujeme za začátečníky, amatéry, neschopné lidi, nehodné lidi. A to nás pak paralyzuje, svazuje nám ruce a nohy, sráží naše sebe-vědomí a dobré žití života. Pak ani nezačneme dělat co, co bychom chtěli, nebo když ano, pojí se s tím pocit viny, nedostatečnosti, selhání, studu, MÉNĚCENNOSTI.

Je nutno dodat, že osobně je mi sympatičtější, pokud člověk alespoň tu a tam POCHYBUJE. Je mi to sympatičtější, než když si je člověk NEBETYČNĚ vším JIST a zná bezpochyby odpovědi na všechny otázky a jeho způsob myšlení či žití nebo práce je ten jediný správný způsob. Tohle právě mnohdy může být i NEBEZPEČNÉ, zejména v povoláních a činnostech, kde skutečně jde o život, svobodu a podobně. Mimochodem o život jde pořád, minimálně o ten náš, denně, nyní, za chvilku, dokud žijeme. Nebo snad ne?

Vidím však veliký rozdíl v pochybování o sobě jako o ČLOVĚKU (což považuji za bolestné, smutné a destruktivní) a pochybování o mém AKTUÁLNÍM ZPŮSOBU přemýšlení, aktuálních dovednostech, schopnostech bez destruktivního dopadu na moji duši. Já to druhé naopak vítám, jako cestu k neustálému poznávání, RŮSTU a radosti skrze to, že umíme REFLEKTOVAT to, jak žijeme a přemýšlíme. To je podle mého názoru velký ROZDÍL.

O sobě mám kvalitní mínění, vážím si sám sebe a současně v klidu přemýšlím, v čem mohu dál a neustále zrát, kvést a růst. A sám si vybírám.

A proč ten nadpis “co již umím”? Protože tahle OTÁZKA mnohdy velmi POMÁHÁ, když o sobě destruktivně pochybujeme, zažíváme stres před písemkou či přijímacím pohovorem nebo před schůzkou s někým “v našich očích velice důležitým”. Pouze tím, že nám ji někdo položí (nebo si ji klidně položme sami) a pomůže nám sesumírovat, CO JIŽ UMÍME, v čem jsme dobří a v čem již máme zkušenost, co nám jde lehce, o čem máme povědomí. Pak totiž bez toho, že bychom se v té dané chvíli cokoliv nového naučili, zjistíme, co již UMÍME. Všimneme si toho, vzpomeneme si na to. Pouhá tahle vnitří mentální “operace” nám může pomoci se VZPAMATOVAT a začít na sebe nahlížet SVOBODNĚ a s radostí, spokojeností  a se zájmem o sebe sama. Neznamená to, že se nemáme a nebudeme rozvíjet dál. Pouze na sebe pohlédneme spravedlivě a celostně.

Není se ovšem čemu divit, když jsme takhle, jako detektivové chyb, selhání, neschopnosti a smutku, vedeni od malinka. Uvedu příklady:

– Na pískovišti: “A váš Vašek ještě neumí sám chodit?” Nebo: “Vaše Terezka ještě nemá vrchní zuby?” A: “tak velký a jěště nosí plíny?”

– Doma: “Neumíš pozdravit?” Nebo: “Co si zas zapoměl, že máš poznámku?” A: “Co si zas nevěděla, že máš dvojku z matiky?” A: “Neumíš se pořádně učesat?” Nebo: “Jseš snad blbej? Násobit umí každej debil.”

– Ve škole: “Neumíš malou násobilku, dávám ti trojku, ať tě to motivuje do učení.” A: “Zase máš v diktátě problém s měkkým a tvrdým i/y, za tři.” Nebo: “To snad není možné, říkám to potřetí a pořád to neumíte!”

– V práci: “Nezajímá mě to, když neděláte chyby, to je standard, potřebuji zjistit a poukázat na chyby, ať je vše v pořádku.” Nebo: “Zase špatně? Strhnu vám to z platu.”

– Ve vztazích: “Měla jsem si vzít Frantu, ten se alespoň umí postarat o rodinu.” Nebo: “Jseš tlustá, to se neumíš ovládat a nejíst tolik?”

A tak dál. Těch zraňujích sdělení od jiných však ani není potřeba. Umíme se kvalitně ZRANIT SAMI. Sami sebe. Hledáním vlastních chyb, selhání, nevědomostí, neschopnosti, pochybováním o tom, zda něco v budoucnu zvládneme, pochybováním o své podstatě, o nás samotných. Proč?

Tak třeba začněme s jednoduchou otázkou: “Co umíme?” A klidně si to i zapišme, ne-li za uši, tak na papír.

P.S.: Nechci hanit CHYBU, naopak, ta může být úžasným zdrojem růstu, ovšem za jiných okolností, o tom snad jindy.