Hnutí mysli 169.: Řekni mi, s čím vstáváš a já ti řeknu, jaký je tvůj den. Řekni mi, jaký je tvůj den a já ti řeknu, jaký je tvůj život.

Posted on 11/06/2014 by Katarina Bradac in Hnutí mysli

“Asi musím myslet pozitivně, že?” Slýchám často. Nemám tenhle koncept v oblibě, myslím tím tu verzi, kdy člověk jaksi programuje a často i otravuje sebe i ostatní tím, že pořád říká, jak jsou věci “supr” a vše je “pohodové” a “báječně krásné”. Taky mi moc nesedí sdělení “MUSÍM myslet POZITIVNĚ”, vysvětlím níže.

Na druhou stranu je taky “výtečné” slýchat pořád dokola, často od těch samých lidí dokola, jak jsou “věci otřesné”, “šílené”, jak je vše na “h…o”, “situace je děsná”, “krize dlouhá”, “mládež na cestě do pekel”.

Co bývá zajímavé, je rétorika obou těhle extrémů. Slyšíme:

– JE málo času, kdyby měl den 48 hodin.

– MUSÍM toho tolik stihnout, hlava mi jde kolem, musím do práce, musím uklidit, vyzvednou děti ze školky, musím živit rodinu.

– NEMOHU si dovolit dovolenou, je tolik toho potřeba podělat.

– TOHLE není moje chyba.

– DOUFÁM, že zemřu rychle a bezbolestně, doufám, že to dobře dopadne, uvidíme, jak to dopadne.

– to JE strašné.

– …

Nebo:

– Vše JE báječné

– Život JE skvělý

– VŠICHNI kolem jsou na mně milí, hodní, pomáhají mi, podporují mne.

– Je TO celé supr.

– ZVENČÍ ke mně připlouvá energie a síla.

– …

Co myslím tím, že mají tyto dvě rétoriky společné, když jsou na první pohled tak odlišné?                                                Myslím tím ZDROJ toho “dobra” a zdroj toho “zla”. Je VNĚ. Oba tyhle přístpy dle mého chápání vyjadřují PASIVITU člověka, který je buď to obětí toho vnějšího zla a nedostatku nebo “obětí” toho vnějšícho “dobra” a hojnosti. 

Ono asi tak moc nevadí být obětí vnějšího dobra, bohatství a hojnosti. V podstatě nic pro to nemusím dělat a ono to jde. Neříkám, že člověk MUSÍ pořád něco DĚLAT. Neříkám taky, že to není možný koncept žití. Pouze se pozastavuji nad tím, zda takovýhle človíček je vnitřně silný a připravený žít si dobrý život i za změněných okolností, kdy najednou zvenčí přestane “dobro” přicházet, nebo začne přicházet něco jiného. Co pak? Třeba se uvidí a pak to bude řešit, bude-li chtít a nyní si zcela svobodně vybral cestu přijímání zvenčí. Tomu rozumím. A co kyž ne a nastane situace, kdy ONO se to přestane dařit?

A zas na stranu druhou možná i někomu “vyhovuje” žít v neustálé akci, připravenosti na vše “těžké a špatné”, co může vyskočit spoza rohu. Takový člověk se na to ale zřejmě nebude stěžovat, asi to bude jeho životní “adrenalín” a dobrovolný styl. Co ale ten, co pořád naříká, stěžuje si a pláče nad osudem a vnějšími okolnostmi?” Kdy bude žít dobrý život, když tenhle není dobrý? A chce to vůbec? Možná ano, ale neví jak na to?

Nu, třeba je užitečné začít právě s UVĎOMOVÁNÍM si vlastní rétoriky, vlastní vnitřní i vnější MLUVY. To, co říkám nahlas, to taky slyším, tudíž se to stává i součástí vlastní vnitří mluvy.                                                                                                     Takže když říkám “musím”, “nesmím”, “doufám”, “to je strašné” a podobně, současně říkám, ze nejsem svobodný – pouze něco musím, podřizuji se něčemu, co není moje vůle a rozhodnutí – čili něco nesmím, dopředu se spokojím s pasivním postojem – čili doufám, že věci nějak dopadnou…”. Nebo ne? Já myslím, že jo. A že je k dispozici i jiná rétorika. A to mluva svobodného i odpovědného člověka, za vše, co si MYSLÍ, ŘÍKÁ i co DĚLÁ a za důsledky těchto tří aktivit jeho mysli, jeho ducha, jeho těla, jeho osoby.

Jak zní tá alternativní mluva? Třeba takhle:

– Místo: NEMOHU to udělat — NECHCI to udělat nebo NEUDĚLÁM to. (Protože mám na to svůj svobodný názor, vyhovím svým potřebám, rozhodnu se sám a mám z toho i dobrý a přirozený pocit a navíc své důvody nejsem nikomu povinován sdělovat, co se ovšem nevylučuje se slušných chováním.)

– Místo: MUSÍM — CHCI nebo NECHCI. Tudíž JDU dotoho nebo NEJDU. Mám na to své vlastní vnitří dobré důvody.

– Místo: DOUFÁM, že… – CHCI to tak a tak nebo VÍM to a to,  UDĚLÁM PROTO to a ono.

– Místo: NENÍ TO MOJE CHYBA — ODPOVÍDÁM za vše v mém životě, na tohle mám a na tohle nemám osobní dosah, za tohle tedy CHCI a za tohle NECHCI odpovídat.

– Místo: to JE šílené — je to pro mne vzácná ZKUĚNOST, postavím se k tomu tak a tak, teď pro sebe potřebuji to a to a zařídím si to nebo požádám konkrétní osobu konkrétním způsobem o pomoc a jsem připraven na alternativu, že to pro mne ta osoba nechce udělat, pak si s tím PORADÍM jinak.

– Místo: “Panebože, co jen budu dlat?” — to ZVLÁDNU, PORADÍM si s tím, teď sice nevím ještě jak přesně, ale přijdu na to, poradím se s někým, skrátka vím, že to ZVLÁDNU.

– …

A tak dál. Je spouta “jedovatých” slovíček, jimiž si otravujeme mysl i srdce, třeba i:”měl bych, neměl bych, to je strašný problém, lidé jsou špatní a život je boj, kdyby to a ono” a spousta vitálních ALTERNATIV, jako: “mohu, učím se, tohle je příležitost pro můj růst, příště to udělám takhle a tohle si dobře zapamatuji, vše, co mne potká, zvládnu, třeba ne hned ale pak jo”.

No a ještě k tomu vstávání z úvodu. Proč jsem si dovolila tvrdit, že “vím, jaký bude tvůj den, řekneš-li mi, s čím vstáváš?” A jak to, že si dovolím tvrdit, že “vím, jaký bude tvůj život, řekneš-li mi, jaký je tvůj den?” Nu, nevím to jistě a změna je pořád přítomna. Pokud však vstávám s tím, že: MUSÍM dnes zařídít tohle, NESMÍM na oběd tamto, MĚL bych to, tohle bude PROBLÉM, DOUFÁM, že to nějak přežiji, KDYBY už byla sobota… mé nastavení bude spíš slabé, z pozice oběti, pasivní, možná budu cítit nechuť, málo osobní odpovědnosti, vztek, otravu, zlost, nedostattek energie a radosti… a jaký pak bude můj den? To už není tak těžké odhadnout i když ne plně uhodnout.

A z čeho se asi skládá život? Z narození, dětství, adolescence, dospělosti, stáří a smrti? Tak zřejmě jsou to časové etapy, kterými procházíme, pokud už jsme na tomhle světě, minimálně tou první a poslední ano. A co je mezitím? Pouze čas? Nebo taky vědomá kvalita? A kdo má ten nejefektivnější dosah na kvalitu nášho vlastního života? A jak to “ten někdo” dělá?

Já si myslím, že to děláme především my a zejména ve svých hlavách. A zaujetím postoje i odpovědnosti a aktivně. A že je užitečné se úklidu ve svých hlavách věnovat opakovaně a to, co tam mít chceme, to pečlivě zalévat.

Není to trošku rozdíl, když ráno vstanu do relativně UKLIZENÉHO ŽIVOTA, ať se to týče třeba taky bydlení ale spíše myšlenek? Že jsem zametl do pytle a vyvezu pryč to “musím, měl bych, to je strašné, doufám, co jen budu dělat?…” a obklopím se “chci, můžu, vím, to je příležitost, to zvládnu, odpovídám, umím..”?

Jak pak asi bude vypadat můj den? To není tak těžké odhadnout, když už ne plně uhodnout. A jak pak bude vypadat můj život? Pasivní a slabý nebo aktivní a odpovědný, plný síly a energie?

Takže s čím pak to ráno vstáváme?

P.S.: Ještě k tomu “MUSÍM myslet POZITIVNĚ”. Musím? A co to pro mne osobně konkrétně znamená, to “pozitivně”? Jakou kvalitou, která má pro mne skutečnou hodnotu to naplním? Nejdřív ve své mysli a pak v mém svobodném a za sebe odpovědném životě?

 

Comments are closed.

  • Poslední komentáře

    • Osobní galerie

      coral-mimi 14109_1449906327320_3188791_n-jpg 26498_1425442395737_4666623_n-jpg 26498_1425442715745_1470410_n-jpg 26498_1425451555966_7288148_n-jpg 66179_10200628403852199_979285361_n-jpg 165773_1867604929524_2056751_n-jpg 166583_1867565328534_4108084_n-jpg 384543_2744433569692_1366047088_n-jpg 548387_4842249693784_569404942_n-jpg 580989_4842275414427_737541512_n-jpg 1239896_10202216103863707_1185667343_n-jpg