Hnutí mysli 170.: Nejsem dobrá matka

Mladá, skvělá žena mi vyprávěla, jak si po dlouhé době zašla s přáteli do kina a jaké to bylo fajn. Pak se něco po osmé večer vracela domů. Její partner zatím pečoval o jejího malého synka. Ve společném domku, kde všichni žijí již několik let. Chystal ho už do postýlky, protože na druhý den se brzy vstává, čeká ho skvělý program u babičky.

Když nasedala do auta, zazvonil jí mobil. Její máma. Zvedne telefon a ze sluchátka se ozve:”Ahoj, chci se domluvit na tom zítřku. Mám si přijít po malého nebo mi ho přivezete? A kde vůbec jsi?”

“Ahoj, přivezeme ho ráno v osm, jak sme se domluvily. Jdu právě z kina, báječně jsem si užila večer, dávali …”

Nedopoví. Máma ji skočí do řeči:” Cože? V kině? Ty jsi se zbláznila! Určitě malý nemá na zítřek nic nachystané! Neumíš se postarat ani o vlastní děcko! Jsi špatná a neschopná matka!” A položí.

Mladá žena se rozpláče. Pláče celou dobu cestou domů v autě, pak doma, když to líčí partnerovi a ještě několik dalších dní, kdykoliv si na to vzpomene. Svému synkovi dává vše, co umí a co považuje za nejlepší. Lásku, pozornost, podporu, blízkost, bezpečí. I materiálně je drobec zabezpečený a vždy měl, co potřeboval mít.

Sama se považuje za dobrou a laskavou, pečující matku. Nerozumí, proč jí toto její máma říká. Není to poprvé. Už mnohokrát o tom chtěla s matkou promluvit, pokaždé se jí však sevře hrdlo a neí  schopna v klidu a bez slz na to ani pomyslet.

V konečném důsledku se jí honily v hlavě myšlenky na vlastní neschopnost, sice racionálně ví, že to mu tak není, žel emoce jsou v těchto případech silné čarodějky. A navíc mnohokrát opakovaná tvrzení nabývají síly reality, jak se říká i lidově: mnohkrát opakovaná lož se stává pravdou…

Co to vlastně mělo znamenat? Nejlepší by bylo zeptat se přímo staré matky, co to říká a co jí k tomu vede. Opakovaně. Zatím však takový rozhoovr neproběhl.

– Třeba babička tak miluje svého vnoučka, že představa, že jeho maminka odejde do kina, večer, když je čas uložit ho k spánku do postýlky, ať se cítí bezpečně, je pro ní nepřijatelná.                                                                                                                     – Třeba se sama obětovala svým vlastním dětem a neumí si ani přestavit že by si “dovolila” něco tak “sobeckého”, jako dát přednost zábavě před děckem.                                                                                                                                                                          – – Třeba neumí nebo nechce uvažovat o potřebě mladé ženy věnovat se i svým koníčkům a přátelům a sobě samotné, zatímco je pečující matkou svému synkovi.                                                                                                                                                     – – – Možná že fakt, že muž, jenž se staral o vnoučka po dobu matčiny nepřítomnosti, není biologickým otcem jejího vnoučka, je natolik nevyhovující její představě o správné péči a dozoru nad dítětem, že ho vlastně považovala po celou tu dobu, kdy maminka byla s přáteli, za ponechané napospas osudu.                                                                                                        – Možná nevěří své dceři, že je schopna se rozhodovat pečlivě a odpovědně, že umí naložit s časem a zabezpečit i zbalení batůžku i svůj volný čas i péči o své milované dítě.                                                                                                                           — Nebo ji k tomu vedlo cokoliv dalšího, vše zmíněné jsou samozřejmě fabulace a domněnky.

Jak se ale může stát, že žena, která tak bojovně hájí blaho dítěte, svého vnoučka, tak necitlivě komunikuje se svojí vlastní dcerou? Tudíž s vlastním dítětem? Je složité dodržet alespoň zásady slušného mluvení s druhým člověkem, i když nesdílím názory na jeho životní styl, neho jeho rozohdnutí, jak nakládá s časem či výchovou? Je moje představa o správnosti výchovy a můj pohled na svět jediný správný? Není to úplně zbytečné, pokládat telefon bez slušného rozloučení se, komukoliv? Není zvláštní předjímat, že pokud je moje dcera na cestě z kina, stoprocentně to znamená, že věci na víkend nejsou zbaleny? A i kdyby nebyly, není to věc matky dítka, kdy je sbalí? A je to vůbec důležité? Nejsou ta slova zbytečně krutá, když žena, jenž sama je matkou, řekne jiné ženě, matce, že je špatná a neschopná matka? I kdybych si to myslela či byla o tom přesvědčena, není to věc mladé ženy, jak se rozhodne být rodičem a co k tomu patří a co ne? A vůbec, není úplně zbytečné někomu říkat, jaký JE? Na základě subjektivních dojmů, vytržených z kontextu? Navíc tak zraňujícím způsobem?

Myslím, že to musí být něco velmi silného, co pudí ženu – matku k tomu, aby svému dítěti nasázela taková slova do uší. Malému či dospělému, na tom nesejde.                                                                                                                                                                   A zřejmě je i celkem lehké to posoudit jako nehoráznou necitlivost a sobectví, nebo něco podobného. Kdo ale má právo koho soudit?

Co když se stalo, či stávalo v životě té staré matky něco velmi bolestného či ošklivého, jí samotné či někomu v okolí, co velmi úzce souviseo s tím, zda a jak stála či nestála za dítětem ohraňujécí a pečující máma? Nebo co souviselo s tím, kolik času, zda vůbec nějaký, jí samotné či někomu blízkému věnovala bilogická máma? A jak dokázala či nedokázala naplnit “základní” potřeby dítěte, jako je bezpečí, blízkost, bezpodmínečná láska…? Co když to bylo tak silné, že i dnes je to silnější než  skořepina stikety či nános dobrých mravů? Silnější než ona sama?

Jakkoliv, možná si to přečte, možná ne, každopádně již vyslechnout tenhle příběh nebylo lehké. A taky jsem vyslechla jiné, velmi podobné příběhy, kdy slova byla trochu jiná, pořád však zraňující, a přicházela od nejbližších, plna posuzování a hodocení, odsouzení a nelásky…

Osobně však věřím v sílu člověka a jeho moudrost, která někdy je pod nánosy času a různých bolestí dobře ukryta, ale je tam někde uvnitř a příjde den, kdy se dostane na povrch a věci se vyříkají, zapomenou či odpustí. Kéž by ta doba nebyla dlouhá.