Hnutí mysli 174.: Jak to máte doma se žehlením košil?

Tato zdánlivě prostá téma může poodhalit mnohem víc, než by se zdálo.

Často se setkávám se zavedeným řádem v rodinách, který říká, že košile smí žehlit jenom mamka. Nikdo jiný na ně nesmí sáhnout. Proč? Protože by to nesvedl dobře a pokazil by to a špatně ožehlenou košili můžete rovnou zpátky hodit do pračky, protože už to nikdo nespraví. Mamka žehlí košile pro taťku, aby vypadal v práci hezky.

Když se zeptáte taťku, tak je mu to jaksi jedno, zda je ta košile jako z magazínu, nebo ne, navíc se hned po cestě autem pomačká. Mamce to ale jedno není a když se jí ptáte, jak to, řekne: “Co by řekli lidi v práci? A jak pak bych vypadala já?” Asi není potřeba dodávat, že lidi z taťkovi práce nikdy neviděla a nejspíš nikdy neuvidí.

Když se ptáte dál, jakže by to tedy mamka vypadala, nebýt magazínové košile, dovíte se, že by vypadala: “Jakože ani košili neumí vyžehlit.” Jo a co to znamená? “Že jsem k ničemu, předce”, odtuší mamka.

Nu, tak to nevím, zda je člověk k ničemu, když neumí dobře vyžehlit košili, myslí-li si to však, tak to zřejmě je jeho přesvědčení. Příjde mi však jaksi bolestné, jakkoliv svoji hodnotu odvíjet od uklizeného domu, nažehlené košile nebo vypleté zahrádky. Mnoho lidí si však na tom zakládá a mnoho z nich odpovídá podobně:”co by řekli lidi?”. Mimochodem, neříkám tím nic proti tomu, že je fajn dělat věci důkladně.

Nu, nevím, co by řekli lidi, když je někdo z mé rodiny spatřen v zmačkanější košili, třeba jim to je fuk a třeba ne a pozastaví se nad tím, kroutíce hlavou. A to je zas fuk mně 🙂 Jaksi mi příjde jednodušší se řídit spíš tím, že moje sloboda končí tam, kde začíná sloboda druhého a tím, že se někdo mihne životem v ne perfektně ožehlené košili mi zrovna nepříjde, jako že tím někomu ubližujeme. Ale ať se každý řídí, čím chce.

Co je ale zajímavé, když se zeptáte dětí z takových rodin, kde košile žehlí zásadně jedna osoba, nejčastěji mamka, když se jich zeptáte, co tedy dělali ony, tak buď to nežehlily, nebo žehlily ručníky a kapesníky, nebo tak něco. Fajn, tak předce v domácnosti pomáhali, to je fajn, nenechat mamku, ať se udře. Co tímhle ale mamka učí, kromě pracovitosti a že druhým se má pomáhat, své děti? Neučí je i tomu, že jim nedůvěřuje, že by zvládli ten důležitý úkol: vyrobit magazínovou košili? Že na to nemají  a nikdy mít nebudou a tudíž se ani nevyplatí jim k tomu dát prostor a naučit je to a pak se spolehnout, že to svedou? (Opomenu-li v této chvíli, zda je právě žehlení košil tou nejdůležitější věcí, navíc takovou, n akteré je postavena hodnota člověka, jak jsem už zmínila.)

Jestli mne někdo zažene se slovy: “Bež, ty to neumíš,” nebo “dej to sem, nemohu se na to dívat,” nebo “tohle můžu dělat jenom já, ty ne”, třeba si jako děcko řeknu: “super, jdu ven, tra-la-la” ale taky tím dostávám v kontextu ještě další informaci: “to nesvedeš, já ti nevěřím, nemáš na to, jsi k ničemu, na složitější věci nestačíš…”. Nebo ne? A to zrovna nejsou moc užitečná přesvědčení. Není však vůbec složité je vpravit do hlaviček dětí. Dostat je odtamtud a nahradit je něčím, co nebolí a hřeje, je krapet náročnější práce.

Tak jak to máte doma se žehlením košil? 🙂