Hnutí mysli 176.: Na co čekat?

Dcera mé blízké osoby touží po domácím mazlíčkovi. Jako běžná reakce rodičů se objevila obava, zda bude umět a chtít o mazlíčka pravidelně pečovat. Jednoho mazlíčka, i když ne příliš náročného na péči, již před časem měli a to byla holka ještě dost malá a péče skutečně zůstala povětšinou na mamince. Nyní ji však bude 11 let, je to spíš slečna než holčička.

Když mi o tom vyprávěli, ptala jsem se, proč ne? Když po mazlíčkovi dítě touží a tato touha je dlouhodobá, proč mu nedopřát zvířátko? Objevit novou dimenzii zvířecí duše, učit se odpovídat za zdraví a dobrý život jiné bytosti, umět přemýšlet, jak se zachovat, když je zvířátko na mojí osobě úplně závislé? Zda je prioritou zdržet se u kamarátky, když vím, že potřebuje nakrmit nebo je důležité myslet na živého tvora, kterého jsem k sobě vědomně připoutala? A blízkost a láska zvířete v období dozrávání dětské duše, o tom ani nemluvím.

Rodiče zastávali názor, že těšit se NA něco je mnohem víc,  než těšit se Z něčeho.

Uvědomuji si, že za touhle větou může každý z nás rozumět něco zcela jiného. Třeba rodičovský záměr učit dítě trpělivosti a určité pokoře, že ne vše bude na lusknutí prstů. Taky jistá příprava, že se možná někdy může stát i to, že se člověk na něco těší a pak se to nestane a tudíž naučení se schopnosti se s tím vypořádat.

Co mi však bliká jako výtražní kontrolka je případné dogma či postulát, že tešit se Na je víc jako těšit se  Z. Jaksi je mi blízké žít v přítomnosti, jistě, minulost nás v mnohem může poučit a naplánovat něco do budoucna může přinést velké věci. Pokud je však možné to, co si přejeme v klidu obstarat bez toho, že bychom někomu ubližovali, pokud nejde o bohapusté spotřební chování a uspokojování “kvázipotřeb” ale jde o důležité věci nebo činnosti, nač pak čekat?

Tolik lidí jsem slyšela říkat: “Chtěl jsem mu ještě říct, jak ho mám rád, ale on již mezi námi není.” Neznám lidi, kteří by s jistotou věděli, kolik času mají vyměřeno. Žel, týká se to i dětí. Taky slýchám, jak má někdo třeba krásný parfém a nechává si ho na speciální či vyjímečné příležitosti. A není takovou vyjímečnou příležitostí každý den? Plný života, lásky, tvoření? Není to hodno radosti a vděčnosti a tudíž označení “speciální” příležitost? Proč čekat pouze z toho důvodu, že prý těšení se NA něco je víc než tešení se Z něčeho?

Navíc pořízení mazlíčka sebou nese spoustu povinností. Není to jenom zábava a potešení, je to spousta úkonů, času, energie, je to rozšíření myšlení “od sebe taky směrem k jinému živému tvorovi”.

Co všechno odkládáme a proč? Jsou naše důvody slepé a hluché nebo jsou poctivě reflektovány?