Hnutí mysli 178.: Co je absolutně nejdůležitejší slovo ve vztahu?

Posted on 30/08/2014 by Katarina Bradac in Hnutí mysli

Tuhle jsem měla moc krásný rozhovor s člověkem, kterého, považuji za spřízněnou duši. A v tomhle rozhovoru padla od něj otázka: Znáš naprosto klíčové slovo ve vztahu?

Moje první odpověď byla, a taky to tak pořád vnímám, že to klíčové slovo je “JÁ”. Vysvětlím za chviličku proč. Jeho odpověď je, že to naprosto klíčové slovo je: RESPEKT. Protože bez respektu není láska.

Jsou to jen dvě slova, navíc velmi známá a tudíž by jsme se mohli domnívat, že rozumíme, co tím myslíme. Ono je to však jedna z nejčastějších chyb v komunikaci s kýmkoliv, dokonce si myslím, že i se sebou samotným – domnívat se, že na základě vysloveného či myšleného slova “rozumíme”, co tím člověk chtěl říct. Až vysvětlením významu, myslím, který za slovem máme, se dostáváme blíže k porozumění. Jelikož jsme rozhovor neměli možnost rozvést, nevím, jak dalece se tyhle naše interperetace blíží k porozumění.

Na první pohled by se mohlo zdát, že odpovědi jsou odlišné, jelikož slova “já” a slovo “respekt” jsou už na první pohled či poslech odlišná. Nejsou to ani synonyma. A možná tomu tak není, jak vyplyne níže.

Nyní vysvětlím, proč má odpověd je “já”. A proč, možná, není příliš vzdálena odpovědi “respekt”. Je to jednoduché. Mé chápání významu slova “já” je velmi úzce spjato s pojmem “láska”. Lásku se již pokoušelo definovat mnoho mozků, já mám své vlastní porozumění, co to láska je, každopádně se mi moc líbí to, co je psáno o lásce v Prvním listu Koryntským. Čili například jak je laskavá, nezávidí, nepočítá křivdy, raduje se z pravdy. Taky si s láskou spojuji svobodu a odpovědnost. a plnohodnotné svébytné zažívání sebe i druhého člověka.

Když mluvím s lidmi, často slýchám citát: “Miluj blížného svého”. Tečka. Tam však tečka není. Celý citát zní: “Miluj blížného svého jako sám sebe”. Vůbec nemám ambici rozvíjet teologickou debatu. Pouze vysvětluji svůj názor, a to ten, že bez lásky k sobě stěží lze zažívat lásku k druhému. A taková láska k sobě (nemíním tím egocentrismus ve “špatném” slova smyslu), která nedovolí sebeponižování, sebepodceňování, kruté sebehodnocení a jiné destruktivní zaobcházení se sebou, velmi prvděpodobně nedovolí takové zaobcházení s jinou osobou.

Nedělám si ambici, že bych jako prostý člověk uměla bez zaváhaní milovat člověka, který druhému krutě a “úmyslně” ublíží. Taky se těžko myslí na lásku k bližnímu svému, když člověk denně ve své práci slýchá o různých mezilidských krutostech, o výprasku, který dostane mladá žena od svého partnera, který ji surově kope do hlavy a do břicha. Ještě že existuje “instituce profesionální odpovědnosti”, která mně, jak ji chápu já, nenutí prvoplánově do lásky ale vybízí k profesionalitě, pochopení, pomoci a respektu k člověku. Každému. A jsme u respektu. Snad je v tom i určitý druh lásky k člověku, který místo odsouzení nabízí pochopení a pomoc. Kdo ví.

Pokud však zůstaneme pouze u partnerských vztahů, které jsou daleko od těchto krutostí, “běžných” vztahů, tak ruku na srdce: kdo z nás umí pozastavit mysl, než ústa vyřknou slova, která nelze vzít zpět a zamyslí se, zda to, co chce právě říct je laskavé, pravdivé, užitečné, zda tím zbytečně nezraním, zda se chovám tak, že partnera nepoučuji, slepě nevychovávám, nehodnotím, neodsuzuji, nedělám odpovědným za své osobní štěstí, za které odpovídám pouze já sám? A koneckonců to nemusí být partner, může to být dítě, kolega, příbuzný…

Kolik z nás se v partnerství chová jako host, tedy slušně, nezaměňuje osobní blízkost za “licenci” na hrubost, která nám projde? Kolik z nás zbytečně nezvyšuje hlas, umí naslouchat a nenutí partnerovi své představy o životě? Kolik z nás u sebe plně respektuje svobodu tak, že ji plně dopřeje i partnerovi? Kolik z nás je tak laskavých k sobě, že nedovolí nelaskavost k partnerovi? Kolik z nás je tak zralých a odpovědných k sobě, že nedovolí, aby se  RESPEKT k druhému někde ztratil? A jsme znovu u respektu.

Jak vypadala poslední výměna názorů s partnerem? Byla to výměna názorů, kdy jsme si dovolili odlišné názory mít a navzdory tomu se respektovat? A chtít se domluvit? Jaká jsou první a poslední slova, která proneseme v běžný den směrem k partnerovi? Je v nich cítit láska a respekt, svoboda a odpovědnost? A jak jsme na tom s láskou, tou bezpodmínečnou, sami k sobě?

Jak to u nás doma vypadá? A co je tedy to klíčové ve vztazích?

 

 

Comments are closed.

  • Poslední komentáře

    • Osobní galerie

      coral-mimi 14109_1449906327320_3188791_n-jpg 26498_1425442395737_4666623_n-jpg 26498_1425450795947_44419_n-jpg 26498_1425451555966_7288148_n-jpg 26498_1427110237432_7976335_n-jpg 46309_4775346181238_749679650_n-jpg 65035_10200280796602235_420529762_n-jpg 66179_10200628403852199_979285361_n-jpg 165773_1867604929524_2056751_n-jpg 167223_1867555048277_3803212_n-jpg 601768_10202216103143689_762463274_n-jpg