Hnutí mysli 180.: Jsem svobodnej nebo ženatej?

Když už jsme u toho myšlení a hnutí mysli, nedá mi se nezmínit o slovní pasti, kterou si sami, zřejmě v dobré víře, vytváříme ve vlastním jazyce.

Jaké jsou možnosti stavu, který je mimochodem v České republice uveden i v občance? (Pro zjednodušení zůstanu u mužského rodu.) Svobodný/ženatý/rozvedený. Nevím, je ještě jiná možnost?

A ta past, o které mluvím, je síla slova, která na nás působí. Síla myšleného slova, síla vyřčeného slova. Člověk je (pominu-li stav rozvedený) buď to svobodný aneb ženatý. V čem spatřuji past? V implikaci, čili v tom, k čemu ta slova v naších myslích mimoděk vedou. Když je člověk svobodný, tak není ženatý. Když je ženatý, tak “není svobodný”. Já vím, že se neptáme: jsi svobodný nebo nesvobodný? Ale to “nebo” tam je, svobodný NEBO něco jiného. Proč by se měl člověk stát sňatkemtím “nebo”, čili už ne-svobodný?

Svoboda se podle mně pojí s odpovědností a taky by podle mně měla být součástí celého života člověka. Od dítěte přes dospělost až po hrob. Ať je člověk ženatý nebo neženatý. (Je snad jasné, že nemluvím o promiskuitě, o neodpovědnosti a aroganci. Mluvím o člověčím právu, o svobodě duše, svobodě myšlení, svobodě jakékoliv lidské činnosti a projevu.)

Znamená snad sňatek v našich zemích ztrátu svobody? Zřejmě si řekneme, že ne, že to by nebylo hezké. Implicitně se to do těch slov ale vkrádá.  A ruku na srdce, kolik z nás cítí určitý “tlak”, že můžu něco rozhodnout AŽ to schválí partner? Proč pak? Jistě, partnerská dohoda je fajn, proč ne, tam ale taky prosím, s dovolením, prosazuji svobodu. Tu, která není anarchií, tu, která jde ruku v ruce s odpovědností. Jako, podle mého názoru, jakákoliv svoboda, ta “sňatková”  i ta “nesňatková”.

A tak navrhuji dolnění popisu stavu, alespoň v našich myslích, na: SVOBODNÝ vs SVOBODNÝ-ŽENATÝ, nebo tak nějak.