Hnutí mysli 183.: Prosím tě, dej to sem.

“Prosím tě, dej to sem, já to udělám.” Říká maminka a bere malé dceři z rukou mokrá trička, která se jí Anička snaží pomoci pověsit na sušák. “Když to takhle zmuchláš, budu to žehlit tři dny”. Maminka sama trička vytřepe a pověsí.

“Prosím tě, dej to sem, ta marmeláda bude i na lustru.” Říká babička a bere vnučce, která se snaží pomoci připravit snídaně, rohlík a nůž a skleničku s marmeládou a sama jí ho natírá.

Často spěcháme a nemáme čas po snídani ještě uklízet ten lustr a umývat a převlékat podruhé marmeládové dítě. Autobus nepočká, nebo nepočká šéf s ranní poradou. Ono se to však často děje i o víkendu, kdy toho času je víc, nebo si ho plánujeme podle sebe a na houby lze vyrazit i o chviličku později, snad je sousedé všechny nevyloví. Žehlení sice zabere spousty času a dobře pověšené triko – polovina práce se žehličkou. (Mimochodem, nabízí se i otázka, zda je skutečně nutné žehlit i ručníky a ponožky, ale to už má každý nějak.) Kde se ale má Anička naučit šikovně namazat rohlík? Kde se má naučit pověsit prádlo tak, aby s ním bylo pak méně práce?

Říká se, že nejlíp se učí pozorováním druhých. Kdy se nám tak jaksi automaticky vštěpují všechny ty “grify” a pak snadněji zopakujeme, co je potřeba. Jednou vidět – je jako desetkrát slyšet. To asi ano, pozorování je pro učení důležité, ono se však tomu učení říká “učení nápodobou”. A to logicky sebou nese prostor i pro PROVEDENÍ, napodobení oné pozorované činnosti. Zkušenost, ta je totiž nepřenositelná. Asi bychom se neradi svěřili do rukou neurochirurga, který bude prezentovat, že má ODPOZOROVANÝCH 1000 hodin operací u pana profesora. Něco tam jaksi schází, pane doktore, vy jste v životě neoperoval, tak běžte ode mne dál.

S činností dětí je to stejné. Ukázat nestačí. Pozorovat nestačí. Provádět a zkoušet, učit se to dělat vlastníma rukama, to je to, co z učně udělá jednou mistra. Opakování, trénink i příležitost zažívat pokrok a úspěch. Kdybychom si tak zřetelně pamatovali, jak jsme se to učili my. Držet pero, zubní kartáček, nalít vodu do sklínky a nevytopit přitom sousedy a že nám to nešlo hned perfektně. Ale že nám to příště šlo o vlásek líp a pak tu radost, když už to šlo skvěle. Pak bychom možná s větší trpělivostí přihlíželi Aničce, jak patlá marmeládu kolem, ale i na rohlík se dostane. A co? Ta napatlaná marmeláda se dá slíznout, nebo seškrábnout z tácu a natřít ještě jeden rohlík. Ono to stojí za to.

To samé by se nám mohlo stát v autoškole, jak se stává, že auto “chcípne” na křižovatce a instruktor by vyskočil jako čert z krabičky a řekl by: “Prosím vás, dejte to sem.” Sedl by za volant a říkal: “Vidíte, takhle se to dělá, takhle se startuje, takhle se pohnete v kopci s pomocí ruční brzdy a takhle bez ní – to jen plynule pouštíte spojku a současně stejně plynule přidáváte plyn, pokud nemáte automat…chápete? Jo a dávejte pozor, tato spojka zabírá víc “nahoře”, chápete? Jak to, že vám to ještě nejde, už jsem vám to ukazoval 10-krát.” Co nejvíc pomohlo nakonec tomu, že jsem se naučili řídit auto? Ne řízení samotné?

Jenom zdůrazním, že plně chápu denní shon, leccos je snadnější, když to uděláme my a ne dítě, no z dlouhodobého hlediska je jednodušší ho nechat plnohodnotně se ty věci naučit tím, že si je osahá, rozlije, pomačká, zašpiní…protože tím v konečném důsledku významně zkrátím právě tu dobu, kdy to již MUSÍM dělat pouze já, protože se to dítko holt nemělo příležitost naučit.

A taky mu tím, že ho věci dělat nechám, prokazuji ohromnou službu – vyjadřuji mu tím důvěru, že to půjde.

A ta dělá zázraky.