Hnutí mysli 185.: Mami, nech mě to spravit.

Všichni jsme zažili to, že se nám něco nepovedlo napoprvé. Kdybychom se nepokusili znovu, nebylo by dětí, nebylo by kuchařů, nebylo by hezkých obrazů a tak dále.

Neuspět napoprvé je normální a všichni s tím máme své zkušenosti. Někdy se i naštveme, křičíme, zuříme, pláčeme, posléze se zklidníme a pokud jsme naše “dílo” nemrskli o stěnu či nevyhodili nejbližším zavřeným oknem, můžeme pokračovat a spravit to, co se pokazilo, nepovedlo či se jednoduše znovu pokusit něco vytvořit. Ať už jde o předmět, vztah, či cokoliv jiného.

Když dítě staví věž z kostek a už už ji má hotovou, jen zbývá uložit poslední kostku a tu to celé spadne, co se stane? V klidu se zhluboka nadechne, vydechne, zavře oči, provede krátkou meditaci a řekne: “Nic se neděje, není každý den posvícení, jdu na to znovu”? Asi ne. Spíš se začne vztekat, mlátit kolem a řvát na lesy. A co uděláme my? Obvykle se ho snažíme ztišit, říct mu, že se nic nestalo, případně se i zlobit, že tak řve a trvá to už dlouho. V podstatě po něm chceme, aby bleskově provedlo onu meditaci.

Jak se má ale malé dítě ztišit, ovládnou své silné emoce, orientovat se na budoucnost a mávnou rukou nad tou zkázou, když nám dospělcům to jde jenom ztěžka? Pomohlo snad někdy dospělému člověku, který už sám se sebou jakou takovou zkušenost ohledně emocí a jejich prožívání má, když ve vypjaté situaci plné pláče nebo vzteku slyší dobře míněnou radu od kamaráda:”Ale no tak, vždyť  se tak moc nestalo”? Asi ztěžka. Málokterý dospělý je schopen tu meditaci provést. Ale po dítěti to chceme. Po dítěti, které jenom objevuje, co je to vztek, zklamání, hněv. A jak s nimi naložit.

Vždyť je to adekvátní reakce a jako taková si snad zaslouží i pochopení. Možná pak, když ratolest pocítí účast a pochopení, že to opravdu je k vzteku, když se ta neposlušná věž zřítila v poslední vteřině, nepotřebuje znovu a znovu tomu nechápavému dospělci dávat najevo, že to k vzteku opravdu je, ať si dospělec říká, co chce.

A pak, možná bude prostor popojít v procesu dál a zažít na vlastní kůži, v doprovodu rodiče,  jak úžasně flexibilní člověk je a jak dokáže ze silného vzteku dřív nebo později projít ke ztišení. S pochopením, že to bylo lidské, vztekat se a je taky přirozené se za chvíli uklidnit. A třeba se společně kouknout na to, co se s tím dá udělat. Jak se to dá spravit. Možná s drobnou pomocí rodiče věž znovu vystavět a těšit se společně, jak je hezká. Alespoň se pokusit to takhle nějak dotáhnout. Třeba i jenom říct, že taková možnost na světě existuje: možnost něco spravit.

Když je něco rozbité, raději to spravit, než to vyhazovat či hodit na to bobek. A nabídnout dítěti zážitek spravování. Když něco rozlije, přizvat ho k úklidu. Když něco špatně sečte, nechat ho promyslet, ať si přijde na správný výsledek. Když něco špatně pověsí, nechat ho, ať to udělá lépe, když je připraveno. Když někomu ublíží slovem, dát mu prostor pro omluvu. A nechat tak rozvíjet přirozenost jednoty omylů, přešlapů, chyb a nápravy, učení, omluvy, které k sobě patří. Chybou můžeme začít, důležité však je, čím to zakončíme. A jestli vůbec tomu zakončení dáme prostor.

Můžeme tak zažít svobodu volby a naučit se, že nezdarem to nekončí. Že k nezdaru třeba patří i vztek, který je navíc zcela pochopitelný, ale jedeme dál. Po vzteku uklidnění, po uklidnění oprava. Druhá šance. a třeba se někdy svobodně rozhodneme, že je lepší se na danou věc vykašlat, uvnitř však víme, že máme svobodu možností.

Nechme je zažít pochopení a pak je neokrádejme o zkušenost věci napravit. Třeba pak v dospělosti, když se něco zkazí, tak to prvoplánově nevyhodí. Zejména, jedná-li se o vztahy.