Hnutí mysli 186.: Za neschopností se domluvit je často jenom strach.

Potkat člověka bez svazujícího destruktivního strachu je darem do života.

Takový člověk nám totiž například upřímně řekne, co si myslí, bez strachu, že nás ztratí. Neplete si možnost být upřímný vůči jiným s možností mít přátelé. Ví, že tyto dvě možnosti se nevylučují. Taky bez strachu dokáže například cokoliv druhým lidem odmítnout, aniž by zvažoval, co si pak o něm budou myslet. Ví, že celý život má plné právo se rozhodovat sám, co je pro něj dobré a tedy v klidu odmítnout, co pro něj dobré není. Neplete si vstřícnost a pomáhání druhým s otroctvím. A tak dál.

Pořád se setkávám s dospělými lidmi, kteří se trápí, protože po nich někdo chce něco, co oni sami nechtějí, ale neumějí najít neprůstřelný argument, jak se z toho vyvléct. Jak říct “NE”. A tak se snaží najít radu, jak takový argument vymyslet. Takový, na který se nedá nic namítnout. Aby neztratili tvář a blízké, nezískali nálepku sobce, který nechce pomoci. Nepoškodili vztahy.

Proč? Co je to za snahu? Jaký argument? Nač?

Aniž bych ještě mluvila o právu a svobodě říct “NE”, chci se zeptat: jak pak to, že se vůbec zabýváme myšlenkou, že odmítnu-li něco udělat pro blízkou osobu, tak jí tím ztratím? Že se pak bude na mně zlobit? Co by to pak bylo za vztah, který je postavený na tom, zda uposlechnu druhou osobu? Zralý a hluboký, svobodný a hodnotný? No, to asi těžko.

Nemluvím zde o tom, zda je fajn si navzájem pomáhat, podporovat se. Myslím, že rozhodně ano. Mluvím zde o strachu, že někoho blízkého nenávratně ztratím, či se významně naruší naše vztahy – a to pouze proto, že mu něco odmítnu. Svobodně, s respektem k té osobě ale i s respektem k sobě. Pokud někdo nerespektuje mojí svobodnou vůli, pak je to prapodivný vztah. Založený na něčem, co se svobodou ani nesousedí, natož aby to obsahovalo její prvky.

Kdokoliv mne může požádat zdvořile o pomoc, já taky kohokoliv můžu zdvořile požádat o pomoc. A ten člověk, kterého žádám, může odmítnout. Z jeho osobních důvodů, které mi ani není povinován vysvětlovat. Stačí říct: “Promiň, teď to pro tebe nemůžu udělat.” Případně se může nabídnout, že doporučí někoho, kdo by mi snad pomoci mohl. Co je na tom? Nic. Standardní situace mezi dospělými a svobodnými lidmi. A stejně tak já můžu komukoliv odmítnout právě teď pomoci. Bez vysvětlování. Úplně stejně.

Neodmítám tím totiž TU OSOBU, jenom TEĎ NĚCO udělat. Mnozí si to však jaksi pletou a pak slýcháme:”No jasně, to ti nestojím ani za kousínek času/námahy/pozornosti…” A tomu už říkáme citové vydírání.  Nebo manipulace. Mocný to nástroj, který nemá co dělat mezi lidmi.

někdy se stane, že se přirozeně vypořádáme s tím, když někdo něco odmítne pro nás udělat, ale když to “NE” máme říct my, jakoby najednou platila úplně odlišná společenská či mravní pravidla.

a vůbec nejlepší je, že někdy si tenhle pokroucený “konstrukt” vytvoříme i sami a domníváme se, že kdybychom nedejbože odmítli, mělo by to katastrofické následky. Ta druhá osoba na nás určitě zanevře a je po přátelství. To předci nebudeme riskovat. A proto se preventivně nikdy neozveme, že nám to teď vůbec nevyhovuje, komplikuje velmi život, že je nám líto, ale teď “NE”. A tak ta druhá osoba často ani nedostane PŘÍLEŽITOST říct:”OK, to nevadí, zeptám se Jardy, možná bude mít čas.” A tudíž ani my si nedopřejeme příležitost zažít tu přirozenost, že odmítnou LZE a vůbec to nevadí. Naopak, mnozí lidé si nás třeba i malinko budou považovat, jak otevřeně umíme říkat “NE”. A inspirovat se.

Přitom jsme to zažívali v blízkých vztazích běžně, když nám rodiče odmítli něco, co bylo životně důležité: zůstat venku o hodinu déle, sníst ještě tři cukrové vaty navíc, koupit bílého jednorožce… A stalo se něco? Nic. Odstěhovali jsem se od rodičů v tentýž večer? Ne. Třeba jsme si jako děti poplakali či se naduli a sfoukli se až u večeře, protože byli meruňkové knedlíky a ty si předci nedáme ujít.

No a kdo se nám zády otočí při prvním odmítnutí JEHO PŘEDSTAVY, jak máme fungovat, pro koho a kdy máme fungovat, tak ten ať klidně jde. Popřejme mu hodně štěstí, zdraví a zdaru, zejména ve vztazích s dalšími, které si myslí, že by měl řídit 🙂

Žádný problém, říct “NE” je slušné a odpovědné, zejména vůči sobě samotnému. I vůči jiným, protože jestli o sebe nedbám, svým dětem tak dávám opravdu “skvělý” vzor a pro své jiné blízké tady zřejmě z dlouhodobého hlediska taky nebudu dlouze fungovat, protože se buď to uženu, nebo brzy pěkně znechutím.

Tak co, kdy naposled jsme hořce polkli “promiň, nemůžu to pro tebe teď udělat” a s odporem a nadávkami udělali něco, co nám šlo krkem a proti srsti? Doufám, že když někdy, tak naposled.