Hnutí mysli 193: Chiba? Hurá, sem s ný! Aneb: mrtví u lékaře, hladoví u pekaře.

Posted on 22/05/2015 by Katarina Bradac in Hnutí mysli

Když člověk zvládne absolvovat formální vzdělávací systém a nějakým zázrakem má chuť se pořád učit, pak má konečně k dispozici pár výhod: vybere si, co se chce naučit, jak, od koho nebo v jakém prostředí. (Jistě, přibývají ještě další rozměry: třeba za kolik…)

Možná bychom měli více chuti se pořád něco učit, kdybychom měli více radosti z vlastních chyb. Schválně, zeptejme se deseti nejbližších lidí nebo zcela náhodně kolemjdoucích lidí, kdo má z vlastních chyb radost. Já jsem se ptala stovek lidí. Co myslíte, že mi odpovídali? Něco jako, jestli jsem se nezbláznila. A když jsem se ptala, zda by stáli o takový pocit, pak všichni řekli, že vlastně jo. Pak jsem se ptala, proč? Začali padat slova jako svoboda, pohoda, odvaha jít do neznámých věcí, sebevědomí, radost ze života, realizace… Naprosto skvělý věci, že jo? A kdepak se nám ztratily? Asi tak 99% tázaných řeklo, že ve škole 🙂 Tak to je taky skvělý. To je jakoby se na 99% umíralo u lékaře, nebo na 99% hladovělo u pekaře.

Jak by to třeba mohlo vypadat v takové škole, kde neumírá zvídavost a radost z učení a nehladoví svoboda a pohoda? Já určitou představu mám, která by se mi možná i líbila. A tuším, že není úplně nereální. Nevyžaduje změnu systému, vyhození všech učebnic a zboření budov, jenom změnu myšlení. Dobrá, možná je to ta těžší cesta, tak vezmu jenom malý kousínek, třeba diktátek.

Zřejmě se dnes ve školách ještě píšou diktáty spíš na papír a perem. A pak popsaný papír žák obvykle odevzdá učiteli. Pak čeká. Za nějakou dobu se papír k němu dostane zpátky. Obvykle ne v původní podobě. Je doplněn o určité informace. Obvykle ČERVENÝM PEREM. Ty informace jsou v zásadě trojího druhu:

1. označení chyb červeně (pokud je diktát bez chyb, tak tahle informace odpadá)

2. výslední známka červeně (často doplněna signaturou učitele)

3. někdy i drobný vzkaz, červeně, třeba: “Škrábeš jako kocour, kdo to má luštit?”

 

Všechny tři body velmi “příjemné” a povzbudivé. Přímo ideální prostředí pro chuť učit se něco nové.

Co těma třemi body (a to jsme jenom u diktátku) dítěti sdělujeme? A s jakým cílem? Úroveň jeho ZNALOSTÍ? S cílem ocenění a povzbuzení? Kdepak. Úroveň znalostí se sděluje tak, že říkáme, co dítě ZNÁ, od toho to slovo ZNAlost. Povzbuzení se dělá třeba tak, že oceníme upřímně, co již všechno ví a pak ukážeme svobodně další oblast, o kterou by mohlo mít zájem. Chce-li.

My tím sdělujeme:

1. počet CHYB. To by možná i posud bylo vcelku užitečné, vždyť ať ví, že se PYVO píše jinak, třeba bude mít vlastní hospodu a na vývěsnou tabuli bude chtít napsat: “K dnešnímu menu – malé PYVO zdarma.”

2. Kromě toho jej však za počet chyb trestáme. A co se stane, když za chyby trestáme? Jaký postoj k chybám se pak naučíme zaujmout? Pohodový, kdy díky chybě objevíme nový prostor pro učení se nových věcí nebo takový postoj, že je lepší se chybám vyhnout, protože nás trestání zraňuje? Nemůže to pak nějak souviset s tím, že se BOJÍME V ŽIVOTĚ UDĚLAT CHYBU, s tím,  jak se snažíme chyby skrývat, jak se za ně stydíme, jak si o sobě myslíme, že jsme k ničemu, když chybu uděláme? Naučili jsme se, že s chybou přichází trest. A z ostudy kabát. A kolik z nás dostalo pak za tu známku i naplácáno po zadku? Nebo další trest, třeba zaracha? Pak máme mít radost z učení se novým věcem? Možná jo, pokud bychom byli “edukační masochisté”.

Kde se pak má vzít SCHOPNOST UMĚT ZACHÁZET S CHYBOU? A kde se má vzít SCHOPNOST UMĚT VIDĚT, V ČEM JSEM DOBRÝ? A MÍT RADOST Z UČENÍ SE NOVÝM VĚCEM, Z EXPERIMENTOVÁNÍ, OBJEVOVÁNÍ? Když mne pouze upozorňují na mé aktuální “nedostatky” a těm “dostatkům” pozornost věnována není? (A když přijde ocenění, pak za to, že umím odříkat text z knížky ve správnou dobu, na správném místě.  Velice rozvojové. Jak mám umět zacházet s vlastními limity? Bez sebe-zraňování a sebe-mrskání v podobě bolestného mínění o sobě, že jsem úplně k ničemu? Kde jsme se to měli naučit?

No třeba máme osvícené rodiče, kteří se k těmhle věcem staví s nadhledem a moudrostí. Díky za ty dary. No ve škole pořád trávíme moc a moc času a utváříme se tam a dostáváme zpětnou vazbu a získáváme tak o sobě určité mínění. I když nás rodiče podporují, stejně se stává, že se dítě cítí mizerně, protože je ve škole za blbce, když má již potřetí diktát za tři, s případným komentářem učitele, který není nijak příjemný. Čest výjimkám, ovšem.

TAKŽE K TÉ PŘEDSTAVĚ, JAK BY TO MOHLO TŘEBA BÝT. NENÍ NEREÁLNÍ? Abychom se mohli vyvíjet a utvářet jinak, třeba by byl možný takovýhle scénář:

1. Kantor nadiktuje diktát. Přitom pomůže žáčkům si uvědomit a použít, co již znají tak, že třeba pracuje s intonací hlasu, aby si lépe všimli, kam patří čárka. Nebo řekne: “A začínáme NOVOU VĚTU.”

2. Kantor posbírá diktáty a označí NESOULADY s gramatikou českého jazyka třeba ZELENOU barvou.

3. Kantor vrátí diktáty žáčkům a:

A) jestli uzná za vhodné promluvit s dítkem individuálně, promluví například takhle: “Marečku, podívej se, co VŠECHNO UŽ UMÍŠ A CO VŠECHNO UŽ ZNÁŠ! To jsou samé skvělé vědomosti, gratuluji ti. A pokud tě to zajímá, tady jsem vyznačil/a zeleně, co se ještě NAVÍC můžeš naučit, budeš-li chtít. Třeba slůvko PYVO a MAMYNČYN se v češtině pravopisně píše jinak. Chceš vědět, jak? Dobře, podívej, napíšeme to společně, já ti to předepíšu a ty to pak 2-3 krát zopakuješ, tak se ti to třeba lépe zapíše do oka. Výborně, přesně tak se to správně píše, jde ti to moc dobře.

B) a hromadní verze by mohla vypadat třeba takhle: Hele, děti, kdopak se s námi PODĚLÍ O MOŽNOST NAUČIT se něco víc a lépe? Kdopak nám pomůže si uvědomit nové věci tím, že nám sdělí, které slovo z jeho diktátu stojí víc za POZORNOST, protože ho má označené zeleně? Nebo třeba ani není zeleně, ale je to obzvláště náročné slůvko? Aničko, ty? Dobře a které slůvko podle tebe zaslouží víc pozornosti? KITICE? Fajn, pojď, napíšeme si jej pro všechny na tabuli, ať vidíme, jak se správně píše a 2-3 krát si jej zaznačíme do sešitů. Kdo další chce nám všem pomoci se učit?

A pak: “Tak, děti, a teď  si napíšeme ten kratinký diktát znovu a já se už těším, kolik z těch obtížných slov, které potřebují trošku více pozornosti, se nám povede zapsat správně. Jdeme na to? (Kdo potřebuje, mrkne možná malinko na tabuli, ta těžká slůvka jsme totiž možná nesmazali…?)

A potom: “Výborně, teď na to mrkněte sami a srovnejte, kam jste se posunuli oproti předešlému diktátu. Máte ta náročná slůvka už správně? Jo? Úžasné, děcka, dnes jsme se mnohému naučili. A takhle se můžeme učit pořád, máme čas celá život. Je ještě potřeba některým slůvkům věnovat víc pozornosti? Sem s nimi, hurá na ně! Ta zelená místa nás totiž upozorňují na to, kde všude se ještě můžeme s radostí posunout, já jsme vám to asi ještě neříkal/a, ale tomuhle se říká “CHYBY” a jsou to přátelé, DÍKY kterým se takhle POSOUVÁME, jako dnes. Dobrý, viďte? Kdykoliv v budoucnu narazíte na chybu, nebo vás na ní někdo upozorní, poděkujte, mějte radost, nastala PŘÍLEŽITOST se něco NAUČIT. A honem do toho, budete-li chtít.

Kolik takových kantorů znáte? A kolik vědomostí a znalostí jste si mohli osvojit v takovém prostředí?

A nemůže to tak fungovat s dětmi i u nás doma? Nebo vůbec i u dospělých? Nebo třeba v běžném životě? Nemůžeme tak třeba přemýšlet i sami (a především) o SOBĚ?

ABICHOM SE SAMY SE SEBOU CÝTILI SVOBODNĚ A NEBÁLY SE BÍT SPONTÁNNÝ A POUŠTET SE DO VĚCÝ, DO KTERÍCH SE ZE STRACHU Z CHIBOVÁNÝ NYKDI V ŽYVOTĚ NEPUSTÝME? ABICHOM PAK NELYTOVALY? ŽE JSME NEUDĚLALY NĚCO, CO JSME UDĚLAT MOC CHTĚLY, NO STRACH Z CHIBI BIL SYLNĚJŠÝ?

Comments are closed.

  • Poslední komentáře

    • Osobní galerie

      20130706_095528-jpg 14109_1449906327320_3188791_n-jpg 26498_1425442395737_4666623_n-jpg 26498_1425450835948_2001321_n-jpg 26498_1425451555966_7288148_n-jpg 26498_1427110237432_7976335_n-jpg 65035_10200280796602235_420529762_n-jpg 66179_10200628403852199_979285361_n-jpg 249534_2206612804509_4931515_n-jpg 548387_4842249693784_569404942_n-jpg 601768_10202216103143689_762463274_n-jpg 1239896_10202216103863707_1185667343_n-jpg