Hnutí mysli 195.: Sám nebo osamělý?

Pár lidi, se kterými jsem mluvila, nějakým řízením osudu doposud nenašli životního partnera. A pokud se něco jevilo jako začátek plnohodnotného vztahu, brzy to mělo i konec.

A všechno jsou to lidi, které je tak snadno si zamilovat. Milí, hezcí, laskaví… A všichni po ránu smutní. Říkají, že jsou připraveni, jenom ten “pravý” nepřichází. A s každým ránem se probouzí do SAMOTY, která je všude kolem, v ložnici i kuchyni, u vchodových dveří, ve skříni…

Jedna dáma vtipně říká, že by sama se sebou šla na rande, je milá a hodná, prima holka… navíc se naučila pár důležitých věcí , třeba mít sama sebe ráda, nebýt na sebe ošklivá za špíček na bříšku a tak. Hezký, že jo? No po ránu se budí SMUTNÁ. Protože je SAMA.

Mnohdy přátelé povzbuzují slovy: co já bych dal za to být někdy sám, být sám je prima. No jo, no…přátelé, kteří si žijí ve vztazích a rodinách a sem tam si užívají chvilky soukromí. Těm se to říká…

Tak si já  říkám, zda je to možné být SÁM a nebýt OSAMĚLÝ. Nebýt osamělý právě proto, že jsem sám pro sebe tou nejdůležitější osobou na planetě. Sám se sebou šťasten, sám ve své přítomnosti a společnosti naplněn. Zda lze k sobě v běžný den přistupovat přesně tak, jakoby jsme přistupovali k partnerovi, kterého milujeme nejvíc na světě. Jako někoho, na kom velmi záleží, koho nám přijde důležité udělat šťastným. Komu chceme vykouzlit úsměv na rtech. Přinést deku na zakrytí, uvařit čaj z bylinek, podat knížku. A u koho se chceme každé ráno probudit, s úsměvem a s vděčností za ten dar, že jsme právě s ním. Těšit se na každý den se sebou, na běžné věci i ty výjimečné.

Zda lze žít v naplněném životě, šťasten, obklopen tolika lidmi a se žádným z nich v intimním vztahu partnerství. Alespoň zatím. A to své přání o sdíleném oboustranném a naplňujícím partnerství si hýčkat a být připraven, prozatím však zažívat naplněné partnerství sám se sebou. Žít v radosti či někdy smutnit, být na sebe pyšný nebo se sám sobě smát, setkávat se s lidmi nebo být večer sám. Podle chuti, podle potřeb. Nikdy však sobě neublížit nelaskavou myšlenkou, jak mi je špatně samému. Samému se sebou.

Osamělým se člověk může stát i když je v pěti vztazích najednou. Což je možná děsivější forma osamění, jelikož postrádá “řešení” ve smyslu vize, že “to přejde”, když si najdu partnera. Mnoho lidí říká, že žijí “pro někoho”. Pro své děti, pro partnery, pro vnoučata… je mi poněkud smutno, když to slyším. Ne když slyším tu lásku k bližnímu, no když slyším, jak lidi žijí pro někoho jiného, jakoby se ztrácelo to žití pro sebe sama. Žití v oslavě života, v radosti běžného dne.

Pročpak nevést ten samý vnitřní dialog právě se sebou, jaký vedeme s milovanými lidmi? Proč nebýt naplněn svým bytím stejně laskavě, jako nás naplňuje blízkost druhého člověka? Proč nebýt pouze SÁM bez OSAMĚNÍ?