Hnutí mysli 200.: Jakou informací je výčitka?

Ty se jen poflakuješ. Vůbec mi nepomáháš. Nevěnuješ se mně. Nemluvíš se mnou. Je tady binec.

To jsou běžné věty, kdo je ještě neslyšel? A taky asi dobře chápeme, že vyjadřují nějakou nespokojenost. A ze zkušenosti dobře víme, že nejsou moc příjemné. Co však schází, je informace, co má být tedy jinak, co osoba, která výčitku řekla, potřebuje.

Kdybychom byli striktně “doslovní”, zřejmě bychom se naučili i přesně používat jazyk. Pak by to ale mohlo vypadat i takhle:

“Nevíš, kolik je hodin?” Odpověď: “Ne, já to vím.”

“A můžeš mi to říct?” Odpověď: “Ano, můžu.”

“A řekneš?” Odpověď: “Řeknu.”

“A kdy mi to, konečně, řekneš?!” Odpověď: “Když se zeptáš.”

“Vždyť se ptám!” Odpověď: “Neptáš, ani jednou jsi se nezeptal.”

“Kolik je hodin?” Odpověď: “Pět.”

“Ale vždyť je víc hodin!” Odpověď: “Ne, není, je pět.”

“Vždyť je půl šesté!” Odpověď: “Jo, ale hodin je pět. Minut je třicet.”

“Zblázním se z tebe! Jak se to mám zeptat?” Odpověď: “Jaká čísla jdou po sobě na displeji v laboratoři Státního etalonu času. Třeba. A vůbec, proč se ptáš, když víš, že je půl šesté?”

To bychom asi daleko nezašli, leda tak po bránu nejbližší psychiatrické léčebny. Taková přesnost v jazyce je asi už moc, i když může být ještě přesnější. No mezi přínosy mezilidské komunikace patří kromě jiného to, že si sdělujeme nějaké informace. A jaké informace mi sdělují ty věty na začátku? Říkejme jim třeba výčitky. Myslím tyhle: “Ty se jen poflakuješ. Vůbec mi nepomáháš. Nevěnuješ se mně. Nemluvíš se mnou. Je tady binec.”

Tak například citlivější posluchač může slyšet skrytá bolestná poselství, třeba vyřčena vůbec nebyla: 

Ty se jen poflakuješ. = jsi flákač obyčejný, za nic nestojíš a nic v životě nedokážeš, jsi fuj

Vůbec mi nepomáháš. = jsi sobec a ignorant, děláš vše jenom pro sebe, je mi z tebe špatně

Nevěnuješ se mně. = nedokážeš žít ve vztahu, jako partner za nic nestojíš, nežijeme spolu ale vedle sebe, stojí to za …

Nemluvíš se mnou. = být s tebou je otřesné, jenom plané mlčení, nic z tebe nemám

Je tady binec. = jsi bordelář, co neumí udržet základní pořádek, jsi neschopný

To bychom asi taky daleko nezašli, leda tak k hádce, křiku nebo k facce. A jsou to skutečně ty informace, které chceme sdělit? Já myslím, že ne. Myslím, že je v první řadě užitečné si promyslet, co vlastně ŘÍCT CHCI. A pak to skutečně říct. Ale jak? A co tak kompromis mezi doslovností vedoucí k bráně psychiatrické léčebny a skrytými bolestnými poselstvími plnými POSUZOVÁNÍ a vedoucími k ubližování si?

Třeba:

Ty se jen poflakuješ. vs Potřeboval bych s tímhle pomoc, prosím.

Vůbec mi nepomáháš. vs Můšeš mi, prosím, zítra pomoct s venčením psa?

Nevěnuješ se mně. vs Udělalo by mi radost, kdybychom o víkendu zašli na večeři, co ty na to?

Nemluvíš se mnou. vs Vždy mám radost, když spolu probereme, co jak se kdo měl. Měl by jsi chuť trošku poklábosit, třeba dnes večer?

Je tady binec. vs Je pro mne důležité, aby byly věci na svém místě, pomůžeš mi s tím trošku dnes před večeří, prosím?

Celkem pohoda, ne? 🙂