Hnutí mysli 202.: Když mně něco schází, s tebou něco není v pořádku!

Když je člověku třeba 35 let a má vysokou školu, strávil ve vzdělávacím procesu cca 18 let. A pokud ještě postgraduálně studoval, tak plus 5 a víc let k tomu. Celkem slušná doba.

Za tú dobu nabude taky určitý objem informací, kterému ještě pořád říkáme “vzdělání”. Pokud ty osvojené informace umí v určitou, přesně definovanou dobu, i zreprodukovat, pak je dobře ohodnocen a ty školy úspěšně ukončí nějakým papírem.

V průběhu toho procesu je učiteli často tázán, zda se učil, proč se neučil, kdy se učit bude, kde je Barma a co je cosinus. Pokud je tázán, co si MYSLÍ, pak tedy klobouk dolů, jde o něco jiného, než o memorování informací. No ale schválně, kolik učitelů znáte, co se na tohle ptají dětí?

A v průběhu procesu je ještě student či žák tázán i rodiči. Na co se rodiče obvykle táží svých dětí po příchodu ze školy? Co si myslí? Nebo spíš, co bylo ve škole a kde máš žákovskou?

A pojďme ještě kousek dál. Nedávno mi jedna maminka říkala, že se jí na třídních schůzkách ptala jedna z učitelek, jak je jejich dcera ve škole SPOKOJENA. No, nevím jak vy, ale tohle jsem já, žel, nezažila, že by se kterýkoliv můj učitel zajímal o mojí spokojenost ve škole. Co vy? Je nutno dodat, že šlo o školu soukromou. Ale zase znám i soukromé školy, kde se na tohle učitelé neptají. A kde jsou velmi nespokojeni jak studenti, tak kantoři.

Jednou, a nestalo se to jedenkrát, i když poměrně dávno, no byla jsem už dospělá, ale pamatuji si to velmi dobře, se mne můj otec zeptal: “Jsi šťastna?” Pamatuji si tu chviličku zajímavého vnitřního zkoumání, než jsem mohla odpovědět. Protože na tyhle otázky nelze odpovídat zcela automaticky, pokud mají být zodpovězeny hluboce. Zvykneme se ptát: “Jak se máš?” Většinou ty odpovědi přicházejí jaksi automaticky, rychle. A často i dopředu víme, co kdo odpoví. “Mám se fajn, co ty?” Nebo:”Díky za optání, bylo i hůř”. “No jak asi, Jako vždy. Je to na …..”. Nebo ještě další obvyklá otázka: “Co máš nové?” Osobně tuhle otázku moc neoblibuji, připadá mi jako průzkum, který je úspěšný, pokud člověk vyjmenuje alespoň tři věci. Mám nového manžela, nový dům a nové auto. Ale když žiji ve spokojeném partnerství a nepotřebuji nového muže? A co když můj dům je přesně takový, jaký si přeji a nechci nový? A co když auto je “zdravé” a spolehlivé a a ještě se mi i líbí taky není potřeba mít nové? Pak mám možná nové nápady, myšlenky, projekty…cesty, lidi, které jsem poznala…možná se otázka táže na tohle a pak jo, pak je o čem mluvit, jenom mi to prostě nějak nesedí, když ta otázka padne mezi dveřmi, kdy máme na rozhovor asi 15 sekund.

Víc by mně sedělo potkávat se v časovém klidu a ptát se: “Co tě TĚŠÍ?” Nebo: “Jak se CÍTÍŠ?” A: “Co tě v tvém životě dělá ŠŤASTNÝM?”

Na to se ale moc neptáme. Neptáme se běžně dětí ve škole, zda jsou šťastné. A jak se tam cítí. Já samozřejmě neznám všechny školy a kantory, ale ptám se na to a dozvídám se to, co teď píši. Tak schválně, kolikrát se vás někdo ve škole zeptal, jak se tam CÍTÍTE? (A to se ani neptám, co byste řekli.) A kolik let jste ve školách strávili? Jak často se v rodinách ptáme sebe navzájem na osobní POCITY?

A když se i zeptáme, co se dovíme? Často se dovíme tohle: “Cítím se jako blbec.” Nebo třeba: “Cítím se jako vítěz. ” Nebo: “Mám pocit, že po mně pořád někdo něco chce.” Aneb: “Mám z něj takový pocit, že mne využívá.” Nejde o ty negativní příklady, jde o to, že to NEJSOU POCITY. Jsou to spíš hodnocení, nebo vyjádření toho, co si MYSLÍME, že lidi kolem nás dělají, jak se k nám chovají.

Osobně si myslím, že je velmi užitečné rozlišovat mezi POCITY a MYŠLENKAMI. Když vyjadřujeme pocit, slovo “CÍTÍM” obvykle nemusíme ani použít. Můžu sice říct, že se “cítím rozčilený” nebo “cítím spokojený”, no stačí říct JSEM spokojený.

Tím, že jsme jenom málo vedeni k tomu, abychom vyjadřovali své pocity, často je ani vyjádřit neumíme. Neumíme najít relevantní slova. Často jenom popisujeme, co si myslíme. Tím se od pocitů velmi vzdalujeme. A když neumíme najít slova, která se vážou k našim pocitům, neumíme o nich ani přemýšlet v jazyce. A když o něčem neumíme “jazykovat”, jako by to nebylo k uchopení. Samozřejmě, cítění se tím nevytrácí, cítíme, jenom nevíme, CO CÍTÍME. A když neumíme popsat, co cítíme, je velmi těžko s tím něco dělat. Dovolím si tvrdit, že POTŘEBY jsou úzce spjaty s pocity. Zejména když potřeby nejsou naplňovány, tehdy se cítíme špatně.

Když dáme druhému najevo svoje POCITY – NEOBVIŇUJÍCÍM ZPŮSOBEM (řekněme, že pro tenhle příklad ty negativní pocity), můžeme se sice stát “zranitelnými”, ale taky je velká šance, že nám porozumí a najdeme cestu, jak z toho ven, skrze pojmenování POTŘEB, které se k pocitům VÁŽOU. Když třeba řeknu: “Ty jsi na mne nenajdeš nikdy čas” (TO JE OBVINĚNÍ nebo POSUZOVÁNÍ), tím nevyjadřuji pocit, i když nějaký jistě mám, pouze tím hodnotím chování druhé osoby. A to negativně. Což ne každý rád slyší a ne každý umí vycítit, že dávám NEPŘÍMO najevo svoji potřebu (TROCHU VRAŽEDNÝM ZPŮSOBEM), po pozornosti, po společně stráveném čase a podobně. Ne každý to pochopí (ne každý je svatý) a umí s tím zacházet. Ale když řeknu, že “cítím smutek” (nebo jsem smutná), “protože potřebuji víc času strávit s tebou”, takovému vyjádření je rozumět a lze mu vyhovět. A obešlo se to bez negativního hodnocením které je obvykle překážkou laskavé lidské komunikace.

Málokdo ví, že soudy o druhých jsou jen jaksi odcizenou formou vyjádření našich vlastních – NENAPLNĚNÝCH – potřeb. A tak s tím málokdo s láskou umí zacházet. Většinou se nahněvá či urazí a začne bránit a podobně. Když své pocity a potřeby přímo vyjádříme, zvýší se tak pravděpodobnost, že budou naplněny. Já totiž věřím, že jsme tak stvořeni – k vzájemnému dávání. Ovšem taky s tím, že ten, koho o něco žádám, má plné právo se svobodně rozhodnout, zda mi vyhoví. To je svoboda, která se váže k prosbě. Pokud ne, jde o příkaz. A to už nejsme na svobodné půdě a nejde o přirozené dávání ze srdce. 

Když si neosvojíme schopnost vyjadřovat své pocity a pak na ně se vážící potřeby, budeme frustrovaní. Taky nedáváme šanci našim protějškům, aby nás chápali a obdarovali svým pochopením a přispěním k našim potřebám. Svobodně, pokud chtějí. Pokud naše protějšky kritizujeme, místo toho abychom řádně vyjádřili své pocity a potřeby, tak se s velkou pravděpodobností potkáme s odporem a obranou. Ne s vyslyšením, pochopením a spolupráci či obdarováním.

Jelikož často nejsme vedeni ke svobodě ve vyjádření pocitů a potřeb, máme ve zvyku, pokud naše potřeby nejsou upokojeny, přemýšlet o tom, co je NA DRUHÝCH LIDECH ŠPATNĚ. Děti jsou pak líné a nepořádné, protože si nepověsí bundy na věšák a neuloží boty do botníku. Partner je egoista a ignorant, protože se mnou netráví víc času. Šéf je kapitalistický vykořisťovatel, protože porada je v pátek odpoledne. Soused je zlý člověk, protože pálí listí, když já mám pověšeno čerstvě vyprané prádlo.

Pak je to o tom, že když mně něco schází, tak s tebou něco není v pořádku! Aniž bychom vyjádřili, co potřebujeme. A jak se cítíme, když to nemáme. Vše tohle se ale dá naučit. Neříkám ovšem, že je to snadné.