Hnutí mysli 206.: Stydím se, že nezvládám svůj smutek.

Před nějakou dobou jsem pracovala s klientkou, které lékařská věda “od-pomohla od smutku”. Zemřela jí maminka, se kterou měly výjimečně blízký vztah. Téměř jí puklo srdce bolestí a jelikož v tu dobu měla hodně práce ve své vlastní firmě, vyhledala pomoc, aby mohla alespoň pracovat. Léky zabraly relativně brzy. Říkala, že se cítila jako “stroj”, bez emocí svedla práce i víc, než obvykle. Co považovala za skvělé. Bolest otupěla a výkonnost vzrostla. Bylo to vcelku k žití.

Potkaly jsem se po dvou letech od té smutné události. Říkala, že dnes má čas dvě hodiny, pak jde na vyšetření střev, už po páté. Prý má podezření na Kronovu nemoc a pár dalších nemocí. Lékaři ale pořád neumí přijít na příčinu bolestí a stanovit diagnosu. Má velké bolesti břicha, křeče, nadýmání, ve dne, v noci. A trpí tím téměř dva roky. Když to zkrátím, jelikož si přála zabývat se i tímhle trápením, ptala jsem se, co se v jejím životě dělo, zhruba před dvěma roky. Ne, tohle nebývá tak jednoduché, že když před dvěma roky vznikne zdravotní potíž, tak na 100% souvisí s něčím, co se událo před dvěma roky. V jejím příběhu však souvislosti vedly k možné provázanosti bolestí břich a tragické ztráty milovaného člověka.

Ptala jsem se, jak se jí povedlo projít procesem smutnění. Jak dlouho to trvalo. S kým mohla sdílet svou ztrátu a bolest. Podívala se na mne a řekla, že neuronila ani slzu. Že Zpočátku byla v šoku, pak si říkala, že musí ustát pohřeb kvůli své dceři, která babičku moc milovala a pak si vzala ty léky. A je to zvláštní, ale vlastně si teď uvědomuje, že vůbec neplakala. S plným respektem k jedinečnosti člověka a k jeho způsobům jak se vypořádává se ztrátami tohoto druhu, tohle mi nesedělo. Nejsem člověk, který rád hledá problémy tam, kde nejsou. Naopak. No tohle mi jako problém přišlo. My lidé, i když jsem každý jedinečný, něčím jsem si podobni. Všichni potřebujeme zažívat dobré vztahy, utváříme se v nich, používáme jazyk k sebevyjádření i k potvrzování vztahů, k důležitým odezvám, které si jako lidské bytosti vyměňujeme. Pláčeme a smějeme se, prožíváme širokou paletu emocí. Spojuje nás určitá kultura a v naší kultuře op dlouhá staletí žijeme určité rituály. Rituály přivítání novorozence na svět, více – méně rituály přechodů do dospělosti, i když ty právě jsou hodně chudé a omezené, a taky rituály rozloučení se s drahými zesnulými, kam patří období smutku, truchlení a vyjádření bolesti nad obrovskou ztrátou, až přejdeme ke smíření. V tom lepším případě, nebo se nějak naučíme s tou ztrátou žít. Pokud jsem o tenhle proces ochuzeni, vystavujeme se nesmírné bolesti, která neutichá, nebo taky transformaci duševní bolesti do tělesných potíží. Jež nazýváme psychosomatickými onemocněními. Které pro biologicky orientované lékaře skutečně nemají tělesné vysvětlení.

Celé dvě hodiny paní plakala. Poprvé v životě, po dvou letech, plakala nad svojí ztrátou. Projevila žal, lítost, smutek, bezmocnost i vztek. Slzy jí tekly a neuměla je zastavit. A taky to nedělala. Ke konci se smála, že to není možné a jestli jí takhle slzy potečou teď pořád? Po dvou hodinách se zklidnila. Zklidnila se její duše, její srdce. Po dvou letech vyplavilo to, co muselo držet a už to neuneslo. Najednou paní vykřikla a říká: “Vůbec mne nebolí břicho! Je tohle vůbec možné?! Nic, vůbec nic!”

Je to možné. Když nepláčou oči, pláčou orgány. Smutek a ztráta potřebují čas a sdílení a vyjádření. Jinak se začnou vyjadřovat po svém a pak je vše komplikovanější. Kdysi byly na pohřbech profesionální plačky, aby navodily atmosféru, ve které bude pro ty strádající lidi snadnější plakat. Aby neměli nemocné duše a nemocné těla.

Slýchám to často, jak se lidi stydí, že neumí ovládat své slzy a smutek. Z různých důvodů. Třeba nad ztrátou milované osoby. To není ostuda, to je potřeba a řekla bych, že dokonce “povinnost” vůči sobě samotnému. Dopřát si zdravý a lidský smutek a pláč. Je to dobře a je potřeba smutnit tak dlouho, jak kdo potřebuje. Ne kolik povoluje diagnostický manuál a když to překročíme, jsme označeni za depresivní lidi a jsou nám nasazována antidepresiva. Tohle je ostuda nás, jako lidstva, že se snažíme někoho přesvědčit o patentu na délku oprávnění smutnit.

Člověk potřebuje tolik blízkosti, kolik potřebuje. Člověk potřebuje tolik smutku, kolik potřebuje. A tolik času, kolik je potřeba, aby odezněl.

Nikdo by se neměl stydět za žádné své emoce. Naopak, dovolit si přijmout je a prožít. A pokud se najde někdo, kdo přitom stojí blízko a třeba jenom mlčí, ale je plně přítomen, tak to je lidské štěstí, lidský dar.