Hnutí mysli 207.: Nedělej to, přestaň s tím!

Posted on 21/03/2016 by Katarina Bradac in Hnutí mysli

To obvykle říkáme, ať druhý něco nedělá, nebo ať přestane s tím, co dělá, když se nám to nelíbí. Je to jasné vyjádření toho, co NECHCEME.

Ale je to vyjádření toho, co CHCEME či POTŘEBUJEME? Velmi často to takhle říkáme a myslíme si, že druhý pochopí nejenom to, co dělat NEMÁ, ale co MÁ dělat místo toho. Ale tuhle informaci neobdrží pouhým vyjádřením toho, co dělat nemá.

My sami, pokud se nás někdo zeptá, co bychom potřebovali ve svém životě změnit, odpovídáme: “Už nechci, aby se mně tchyně pletla do života! To musí skončit.” Nebo: “Já to už nesnesu, aby mi manželka pořád spílala. Ať s tím skončí.” To je jasné, zřejmě jsou to důležité věci a velmi obtěžující až bolestné. Tahle odpověď ale nepomáhá druhé straně pochopit, co chceme. A to ze dvou důvodů.

1. Neříkám, co KONKRÉTNĚ ta tchyně dělá, že to považuji za pletení se do života. Nebo co ta manželka dělá, že to považuji za spílání. Čili co konkrétně dámy mají přestat dělat? Tchyně už vůbec nemá chodit na návštěvu ani už nevolat, nepsat e-mail či sms-ku? Manželka se mnou už vůbec nikdy nemá mluvit?

Až jsme totiž vyzváni, abychom byli konkrétní, často zjistíme, že se sami musíme zamyslet nad tím, jak odpovědět, aby jsem byli konstruktivní a sami nebyli překážkou ke změně.

2. Tím, že říkám, co nemá být, neříkám, co potřebuji, aby bylo místo toho.

A tohle bývá taky celkem obtížné, protože zase se musím já zamyslet, co vlastně potřebuji a chci. A taky být velmi konkrétní, abychom byli konstruktivní a nestáli změně v cestě a pomohli druhé straně pochopit, oč vlastně ŽÁDÁME, když říkáme, ať něco nedělá.

A to je už přebírání vlastní odpovědnosti za to, zda se změna může udát. Samozřejmě, může se stát, že jsme velice zralí komunikátoři, říkáme zcela konkrétně, co nám líbí  proč a co nám vadí a proč, nikoho u toho neobviňujeme, taky říkáme co bychom potřebovali konkrétně, aby bylo místo toho, co nám vadí. Taky zcela konkrétně a velmi nenásilně a slušně o to dovedeme druhého požádat. A necháváme svobodně na něm, zda nám vyhovět chce.

A nic. Buďto nás druhá strana nařkne z obviňování, i když to neděláme. Nebo z nepochopení, i když se o to snažíme.

Stává se, že i když zcela kultivovaně říkáme, co nás nedělá šťastnými, bez obviňování a vyjádříme, co cítíme i co konkrétně potřebujeme a ze svých emocí nikoho neobviňujeme, třeba:

“Maminko, když několikrát denně vejdeš dovnitř bez zaklepání, cítím pořádný vztek i smutek, protože potřebuji určité soukromí pro sebe a svojí partnerku a rodinu. Tak tě chci požádat, abys pokaždé zaklepala, dobře?”

i tak se stane, že druhá strana řekne: “No jasně, za dobrotu na žebrotu, to jsem ale vychovala dítě/zasloužila zetě!” A otočí se na podpatku a týden se neukáže. Třeba si v první chvíli řeknu “taky dobrý, chvíli bude lid.” Ale z dlouhodobého hlediska tohle napětí zřejmě nikomu neprospěje, vnoučata se nevidí s babičkou, rodina si vzájemně nepomáhá, vztahy trpí.

Je to velmi situační, záleží od lidí a příběhu, ve kterém žijí. Dá se však možná obecněji říct, že je užitečné se vyzbrojit svatou trpělivostí, třeba maminka byla dlouhé roky vystavena bolestné komunikaci, kde se věci neříkaly přímo, ale manipulačně a oklikou a je pro ní těžké najednou pochopit, že to lze i jinak. A že když někdo s něčím, co já dělám, nesouhlasí, není to útok, jenom svobodné vyjádření se. Pokud je formulace neobviňující. A třeba se dá maminku zastavit, když se otáčí na tom podpatku a říct: “hele, jsem rád, že říkáš, co jsi slyšela, no potřebuji, abys to slyšela jinak. Já chci říct, že když několikrát denně vejdeš dovnitř bez zaklepání, cítím pořádný vztek i smutek, protože potřebuji určité soukromí pro sebe a svojí partnerku a rodinu. Tak tě chci požádat, abys pokaždé zaklepala, víš? Tak mi řekni, co jsi slyšela?

Je zcela běžné, že maminka ještě pětkrát řekne, že slyšela, že je nemožná, že se neumí chovat, že není vítána…i když jsme to vůbec, ale vůbec neřekli a ani jsme to tak nemysleli. Jsme zodpovědní za to, co říkáme, ne za to, co druzí slyší. Ale můžeme být dále ZODPOVĚDNÍ za to, že i když druzí slyší něco zcela jiného, než jsem řekli, že to dotáhneme s láskou dál, až tam, kde navzájem slyšíme své pocity a potřeby. NAVZÁJEM. Můžeme druhého povzbudit, ať taky řekne, co potřebuje, možná se pak dovím, že maminka by potřebovala vědět, že si jí pořád vážíme, i když ji již “nepotřebujeme” tak bytostně, jako když jsme byli malincí. Ale že ji pořád potřebujeme, pouze jiným způsobem. Že je vítaným hostem a současně potřebujeme mít své soukromí. Že se velmi rádi domluvíme, jak spolu být a být spolu rádi a v pohodě. Třeba.

Kdo ví, co se dozvíme, zeptáme-li se a to v atmosféře klidu a pochopení, empatie a vzájemného zájmu. Třeba zjistíme, že ani nic nemusíme měnit, jenom jsme si řekli, že o sebe stojíme a máme se rádi. Pořád.

Comments are closed.

  • Poslední komentáře

    • Osobní galerie

      coral-mimi 14109_1449906327320_3188791_n-jpg 26498_1425442395737_4666623_n-jpg 26498_1425442715745_1470410_n-jpg 26498_1425450875949_3390318_n-jpg 26498_1427110237432_7976335_n-jpg 34082_1556497512033_7854924_n-jpg 65035_10200280796602235_420529762_n-jpg 384543_2744433569692_1366047088_n-jpg 548387_4842249693784_569404942_n-jpg 580989_4842275414427_737541512_n-jpg 601768_10202216103143689_762463274_n-jpg