Hnutí mysli 210.: Když ho nedokážeš milovat, alespoň ho nesuď.

Když ho nedokážeš milovat, alespoň ho nesuď. Koho? Člověka.

My lidé míváme takový zajímavý návyk: když se dostaneme do partnerství, a je zcela jedno, do jakého, zda je to rodič a dítě, nebo partneři životní či pracovní, máme tendence druhou osobu HODNOTIT. Posuzovat a vynášet jakési rozsudky, zda to, co udělal, je dobře, zda to, co řekl, je správně, nebo ještě lépe, zda je to PRAVDA.

Hodnotit pravdu přitom nelze. Nemůžu někomu říct, že na věc pohlíží špatně, protože pravda je to, jak věc vidíme my. Pravda je na obou stranách. Můj způsob vidění je platný, tvůj způsob vidění je platný.

Když se dovíme, co si druhý myslí, mnohým z nás okamžitě nám naskakují vnitřní soudy, zda si to myslí dobře nebo ne. Pokud druhý říká to, co si sami myslíme, jsme radostní, jakého zajímavého a inteligentního člověka jsem potkali. Pokud si však myslí něco jinak než my, cítíme se všelijak, jen ne dobře, jdeme do sporu, argumentujeme, přesvědčujeme. Stojí-li si ten druhý za svým názorem, tak to aby hrom do toho uhodil! Zapečenec jeden!

V téhle válce zaplatí každý. Odsuzující i odsouzený. Zaplatí kvalitou vztahu.

Přitom je tu alternativa. Empatie a respekt. Empatický způsob bytí s druhým člověkem. Jaký to je? Že druhému všechno odkývu? Jen aby byl klid? Ne. Vůbec ne. Empatický způsob bytí je velmi svobodný. Ke mně i k druhému.