Hnutí mysli 211.: Sophiina volba.
Kdo četl knížku Williama Styrona Sophiina volba, nebo viděl stejnojmenný film Alana J. Pakuly v hlavní roli s Meryl Streep zřejmě tuší, kterou z voleb hlavní hrdinky Sophie mám na mysli. Bylo jich tam víc, já chci mluvit o té, která nastala po příchodu do koncentračního tábora v Osvětimi. Nacistický sadistický lékař nechal Sophii, ať si sama vybere, které z jejich dvou dětí si ponechá v Osvětimi, čili bude dál žít a které bude posláno do Březinky, čili zavražděno, jelikož druhý tábor sloužil k likvidaci lidí, vraždám.
Je to absurdní, nelidská a neřešitelná situace. Démonická podstata tkví v tom, že VYBRAT NELZE. Pokud vybere jedno dítě, přímo tím druhé dítě odsoudí k smrti. Kterákoliv ze dvou voleb přináší smrt. TREST za volbu. Pokud by se Sophie v ten moment zcela zbláznila a začala se nepříčetně smát a válet po zemi, to by mi přišlo jako adekvátní reakce. Sophie nakonec zvolila, jinak by nezachránila ani jedno s dětí a ponechala si u sebe syna Jana. A pak přihlížela, jak její dcerku Evu, na její pokyn, odvážejí do Březinky na smrt, do plynu. Kdo zná závěr románu ví, jak a čím po válce Sophie zaplatila za tuhle zkušenost.
A teď jiný příklad, žel ne z románu, ale ze života. Stejný příklad. Matka věnuje svému synkovi pod stromeček dva svetříky. Jeden žlutý a druhý červený. Syn skáče od radosti, dárek se mu líbí a jde si je honem vyzkoušet. Obleče si jeden, třeba žlutý a jde se pochlubit mamince. A maminka? Maminka upadne do hlubokého smutku a s bolestným výrazem na tváři řekne: “Já jsem to věděla že se ti ten červený nebude líbit…” A uroní slzu. V čem tkví démonická podstata téhle vánoční komunikační pasti? Stejný princip. NELZE ZVOLIT MEZI NABÍZENÝMI MOŽNOSTMI. Když by si chlapec oblékl ten druhý, červený svetřík, maminka s hlubokým žalem pronese: “Já jsem to věděla že se ti ten žlutý nebude líbit…” Kterákoliv z voleb přináší TREST. Nyní v podobě emoční pasti, a bolesti a VINY, kdy syn “ubližuje” matce a činí ji hluboce depresivní, ať zvolí jakkoliv. Mimochodem, tímhle způsobem, a je jich ještě pár podobně výživných, lze bez pomoci kohokoliv dalšího z dítěte doslovně vychovat tzv. “schizofrenika” s nesnesitelnou emoční bolestí, neschopného plnohodnotného života. V této souvislosti jenom podotýkám, že tzv. “schizofrenie” je REAKCÍ na nezvladatelný životní příběh a vztah(y). Ne duševní nemocí, která se “nějak” přihodila.
A ještě jeden příběh, taky ze života, žel, který možná někteří z nás budou znát osobně nebo z doslechu. Setká se rodina, dospělí, děti, senioři. Lidi spolu mluví a přimlouvají se i dětem. A padne otázka: “Aničko, koho máš raději, maminku nebo tatínka?”Anička je najednou jako z kamene, zbledne, oči se ji rozšíří a v koutcích se začnou třpytit slzy. A uteče. Tazatel se nechápavě rozhlíží kolem “Co s tou holkou je?” Ani v tomhle případě nelze zvolit. Když označím kohokoliv z rodičů, ublížím tomu druhému. Past. Nemožnost volby.
A další příklad ze života, žel, kde ještě trošku přitvrdíme. Dva rozvedení dospělí lidé, každý má z předchozího vztahu dítě. Po nějaké době se domluví, že se vezmou. Svadba se málem nekoná. Problémem je totiž dcera od partnera. Pokud si myslíte, že dcerka žárlí na novou partnerku svého otce, tak to jste úplně mimo. Je to přesně opačně. Mladá paní splétá různé intriky, jak malou holku ponížit, jak ji emočně ublížit a jak ji vystrnadit ze života svého partnera úplně. Nakonec postaví svého partnera před jasnou volbu: “Buď já nebo ona. Rozhodni se.”
A další příběh, taky opravdový, v němž mladá žena, sama matka, postupně žádá partnera, rozvedeného otce malých dětí o takové uspořádaní života, v kterém jeho děti mají minimální, ideálně nulový prostor.
Proč to všechno? Je to vůbec možné?
Na první poslech by to kdokoliv z nás, předpokládám, zcela jasně odsoudil. Jenomže to tak jednoduché není. Vše má svůj kontext a své souvislosti. Pokud mluvíme s člověkem, který žádá tyto oběti, shledáváme, že z něj mluví obrovská bolest. A strach. Ať to už vzniklo jakkoliv, v příbězích těchto lidí lze citlivě nalézt “vysvětlení”. A porozumění. Plnohodnotné pochopení. Obvykle se tam nachází předešlá bolest, kdy byla hrubě narušena jejich autonomie, rovnováha, hodnota, sebevědomí, úcta, kdy se jim nedostávalo bazální pozornosti, ocenění, potvrzení. A tak se vyvinula obrovská potřeba to zaplnit. Potřeba po absolutní pozornosti důležitých lidí. NEOMEZENÉ pozornosti, nenarušované jinými bytostmi a dokonce nenarušované jinými činnostmi. Vyvinulo se jakési tykadlo, citlivé na jakoukoliv KONKURENCI. Protože ta znamená OHROŽENÍ. A pak přirozeně přijde ten požadavek: “Dokážeš mi, že mně miluješ, když si jasně vybereš. Buď to já, nebo děti.” Konfrontace s tím, že ještě někdo by mohl “ukrást” lásku a pozornost partnera, bolí tak nesmírně, až na samotném dně duše, že s tím jednoduše nelze žít a necítit, že v křečích umírám. Nehodna, bez potvrzení, bez lásky a naplnění. Znovu a znovu.
Pokud partner, v této NEŘEŠITELNÉ situaci nerozpozná past nebo neví, co s ní, i když ji cítí, a “zvolí” třeba děti, ač v bolesti, že přichází o partnerku, kterou miluje, dojde k další bolesti v duši partnerky: k POTVRZENÍ, že lidi jsou špatní, nebo muži jsou špatní. Že předci je to PRAVDA, že lidem nelze věřit. A tohle je to nejhorší, co mohla slyšet. Přímý zásah do srdce. Mužům nelze věřit a nelze se na ně vůbec spolehnout. Kdyby někdy v budoucnu došlo k ROZHODOVÁNÍ, je nyní zřejmé, že by ZRADILI. Zradili lásku, oddanost, partnerku. Jako vždy. Svět není bezpečné místo, bezpečí nelze dostat. Pořád je tu někdo, kdo může lásku a bezpečí ukrást. Konkurence, která požírá pozornost, péči, bezpečí. MUSELA situaci VYHROTIT, aby se přesvědčila a ubezpečila, na ČEM VLASTNĚ JE, a tak se doví, že je ZRAZENA. A kruh se uzavírá. To, čím přešla v minulosti, to se potvrzuje, lidi a muži jsou špatní, jsou to zrádci. Není tady nikdo, kdo by potvrdil důležitost, jedinečnost a neohroženost mé osoby. Navíc je to důkaz, že za nic NESTOJÍM. Jsem NIC. Nikdo mi nedá PŘEDNOST před jinými. Konec.
Tato emoční pravda je zpečetěna. Je však založena na principu, který od své podstaty je bolestný a hlavně zcela mylný. Lásku nelze dokázat, láska JE. Lásku nelze vynutit, láska je dar. Láska není počitatelná, láska se nezmenšuje s počtem lidí, které milujeme. Láska k jednomu člověku neohrožuje lásku k druhému člověku. Láska není soustava spojených nádob, čím více nádob, tím nižší celková hladina. Láska žije jinak.
Láska nestaví člověka před rozhodnutí, která nelze rozhodnout. Láska pořád říká: “Miluji tě a miluji tě a miluji tě …”. Třem osobám současně. Dvě stě osobám současně. Není konkurence v lásce. Láska nestaví řebříčky a pořadí. Láska miluje, láska dává, sama je darem. Nelze lásce říct: “Buď to já nebo oni”. Je to stavění člověka před Sophiinu volbu. Ta nemá řešení. Každý výběr, z obou možností vede ke smrti. Každý výběr z vánočních svetříků vede ke zkáze. Každý výběr jednoho z rodičů vede k bolesti. Každý výběr mezi partnerkou a dětmi vede do pekla. A zaplatí všichni.
Tady nelze volit. Lze pouze NEVOLIT. Lze pouze milovat je VŠECHNY. Nelze si vybírat, ani teoreticky ne. Pokud je člověk stavěn před výběr, je stavěn do absurdní pozice, kde popírá svoji lásku. Je absurdní žádat Sophii, aby zvolila mezi dětmi, které bude žít a které půjde do plynu. Je absurdní i říkat: “Dobře, já volím tebe.” Je absurdní říkat: “Dobře, já volím děti.” Lze pouze NEVOLIT.
A vymanit se z bolestné pasti, která někdy v minulosti zamotala věci natolik, že člověk, aby je rozmotal, žádá o POTVRZENÍ lásky skrze POPŘENÍ lásky. Vymanit se z ledové pasti, která kdysi v minulosti způsobila takovou bolest, že pouze láska jí může vyléčit. No pouze láska, která je skutečnou láskou, léčí. Láska, která sestavuje řebříčky, není láskou, je to hra na lásku, je to iluze. Tahle láska by nic nevyléčila. Tahle láska by pouze popřela sama sebe.
Když nás někdo staví před Sophiinu volbu, sám velice strádá, prožívá nejděsivější strach a hlubokou prázdnotu, žízní po lásce. Pokud se taky chytíme do pasti a volíme mezi nabízenými možnostmi, získáme pouze bolest. Nelze ani vysvětlovat, nelze se zlobit, nelze křičet, stavět se na odpor, nebo ve zlosti či vlastním zoufalství říkat jakoukoliv ze dvou možností. Lze pouze NEVOLIT. Vysvobodit sebe i toho, kdo žádá z iluze a bludného kruhu, že lze najít tu správnou volbu. Nelze, pokaždé půjde někdo “do plynu”. Je pouze “miluji tě A miluje je”. Nic mezitím a nic z toho.