Hnutí mysli 213.: Sebelítost nebo uvědomění?

Posted on 10/04/2016 by Katarina Bradac in Hnutí mysli
Přítel se mě ptal, jaký je rozdíl mezi litováním se a uvědomováním si svého utrpení. Sám prochází velmi zajímavým životním obdobím a tyto otázky si klade.
Je to taková otázka, nad kterou člověk, než na ní odpoví, chvíli přemýšlí. A takové otázky se mi líbí.
Nevím, jak by kdo odpověděl, mně se zdá, že je to velký rozdíl, vnitřní rozdíl. Možná že člověk, který se lituje, se i zvenčí liší od člověka, který se nelituje, ale uvědomuje si své utrpení. Myslím si, že sebelítosti schází víra. A taky uvědomění si zdrojů. A naopak, člověk, který se nelituje, ale uvědomuje si své utrpení, věří, cítí své zdroje, ať vnitřní nebo vnější a taky si uvědomuje prožitek spojení se sebou samotným. A zůstává vnitřně nezlomený. Odvážný.
Pouze ví, že může svobodně prožívat bolest, cítí ji a nebojí se ji. Přijímá ji jako svou součást. Je vědomý, přítomný. A když nastane ten správný čas, posune se dál. Kdy to bude, kdo ví? A právě tehdy, kdy nevíme, můžeme věřit. Je snadnější vědět, těžší je nevědět a věřit.
Jistě, snadno se to řekne: “Nelituj se, vzchop se!” Hůř se to však dělá. Možná by bylo lidštější se zlomeným člověkem pouze být. Nepovzbuzovat ho do takových stavů, jež si neumí ve své bolesti ani představit. A pak mu někdy třeba říct, že není umění být pořád na vrcholu, ale být zlomený a přijmout to. Povzbudit ho k sebepřijetí, i toho těžkého, co právě prožívá.
Být přítelem ve smutku, parťákem v bolesti, v slzách. Neplýtvat zbytečnými větami jako: “To BUDE dobré, všechno zlé je na něco DOBRÉ, to JEDNOU přebolí,  ta smrt byla vlastně vykoupením” a podobně.  Ale být přítomen, být s člověkem a tak mu pomoci být taky plně tady a teď, ať se jako člověk může plnohodnotně cítit, i když prožívá nejhorší období života.
Taky se snadno řekne, že je možná “vyspělejší” být ve stavu uvědomění si svého utrpení než ve stavu sebelítosti. Ať  však hodí kapesníkem první ten, kdo v životě necítil potřebu být politován, pofoukán a konejšen.
A co když je sebelítost prvním krůčkem k celistvosti, můstkem k sebe-prožívání skrze bolest, prvním způsobem, jak bolest zakoušet? Je to taky prožitek, taky uvědomění si utrpení, svým způsobem. A pak, když to člověk odžije,  je mnoho možností, jak se svou bolestí naložit. A třeba ten další krok je čisté uvědomění si svého utrpení, již bez potřeby se litovat. Prosté sebelítosti a naopak – plné víry. Teď je to takhle, což neznamená, že to tak bude napořád.
Klavírní klávesnice taky nabízí černé i bíle klávesy a jejich souhra pak vytváří harmonii, která by bez té druhé barvy nebyla tak melodická. Naše dny nám taky přináší různé prožitky a ty majestátní by nebyly rozpoznány bez těch slzavých.
Doufám, že když potkám člověka v utrpení, budu s ním a ne krok před ním. A pokud se bude litovat, budu věřit, že je to dočasný stav lidské slabosti. A taky věřit, že jeho lidská síla se v správný čas projeví. A ze svého utrpení udělá hluboký soukromý prožitek, taky ve víře, že je to v pořádku a tak to má být. A že mu dokáži nepřekážet na této cestě.
 

Comments are closed.

  • Poslední komentáře

    • Osobní galerie

      20130706_095528-jpg 14109_1449906327320_3188791_n-jpg 26498_1425442395737_4666623_n-jpg 26498_1425450835948_2001321_n-jpg 26498_1425451555966_7288148_n-jpg 26498_1427110237432_7976335_n-jpg 65035_10200280796602235_420529762_n-jpg 66179_10200628403852199_979285361_n-jpg 249534_2206612804509_4931515_n-jpg 548387_4842249693784_569404942_n-jpg 601768_10202216103143689_762463274_n-jpg 1239896_10202216103863707_1185667343_n-jpg