Hnutí mysli 213.: Sebelítost nebo uvědomění?

Přítel se mě ptal, jaký je rozdíl mezi litováním se a uvědomováním si svého utrpení. Sám prochází velmi zajímavým životním obdobím a tyto otázky si klade.

Je to taková otázka, nad kterou člověk, než na ní odpoví, chvíli přemýšlí. A takové otázky se mi líbí.

Nevím, jak by kdo odpověděl, mně se zdá, že je to velký rozdíl, vnitřní rozdíl. Možná že člověk, který se lituje, se i zvenčí liší od člověka, který se nelituje, ale uvědomuje si své utrpení. Myslím si, že sebelítosti schází víra. A taky uvědomění si zdrojů. A naopak, člověk, který se nelituje, ale uvědomuje si své utrpení, věří, cítí své zdroje, ať vnitřní nebo vnější a taky si uvědomuje prožitek spojení se sebou samotným. A zůstává vnitřně nezlomený. Odvážný.

Pouze ví, že může svobodně prožívat bolest, cítí ji a nebojí se ji. Přijímá ji jako svou součást. Je vědomý, přítomný. A když nastane ten správný čas, posune se dál. Kdy to bude, kdo ví? A právě tehdy, kdy nevíme, můžeme věřit. Je snadnější vědět, těžší je nevědět a věřit.

Jistě, snadno se to řekne: “Nelituj se, vzchop se!” Hůř se to však dělá. Možná by bylo lidštější se zlomeným člověkem pouze být. Nepovzbuzovat ho do takových stavů, jež si neumí ve své bolesti ani představit. A pak mu někdy třeba říct, že není umění být pořád na vrcholu, ale být zlomený a přijmout to. Povzbudit ho k sebepřijetí, i toho těžkého, co právě prožívá.

Být přítelem ve smutku, parťákem v bolesti, v slzách. Neplýtvat zbytečnými větami jako: “To BUDE dobré, všechno zlé je na něco DOBRÉ, to JEDNOU přebolí,  ta smrt byla vlastně vykoupením” a podobně.  Ale být přítomen, být s člověkem a tak mu pomoci být taky plně tady a teď, ať se jako člověk může plnohodnotně cítit, i když prožívá nejhorší období života.

Taky se snadno řekne, že je možná “vyspělejší” být ve stavu uvědomění si svého utrpení než ve stavu sebelítosti. Ať  však hodí kapesníkem první ten, kdo v životě necítil potřebu být politován, pofoukán a konejšen.

A co když je sebelítost prvním krůčkem k celistvosti, můstkem k sebe-prožívání skrze bolest, prvním způsobem, jak bolest zakoušet? Je to taky prožitek, taky uvědomění si utrpení, svým způsobem. A pak, když to člověk odžije,  je mnoho možností, jak se svou bolestí naložit. A třeba ten další krok je čisté uvědomění si svého utrpení, již bez potřeby se litovat. Prosté sebelítosti a naopak – plné víry. Teď je to takhle, což neznamená, že to tak bude napořád.

Klavírní klávesnice taky nabízí černé i bíle klávesy a jejich souhra pak vytváří harmonii, která by bez té druhé barvy nebyla tak melodická. Naše dny nám taky přináší různé prožitky a ty majestátní by nebyly rozpoznány bez těch slzavých.

Doufám, že když potkám člověka v utrpení, budu s ním a ne krok před ním. A pokud se bude litovat, budu věřit, že je to dočasný stav lidské slabosti. A taky věřit, že jeho lidská síla se v správný čas projeví. A ze svého utrpení udělá hluboký soukromý prožitek, taky ve víře, že je to v pořádku a tak to má být. A že mu dokáži nepřekážet na této cestě.