Hnutí mysli 216.: Strach má velké oči i uši

Posted on 27/04/2016 by Katarina Bradac in Hnutí mysli

Dodnes si živě pamatuji, jak mě otec, jako dítě v školkařském věku, vzal přes poledne do nedalekého lesa na procházku. Když jsme vešli mezi stromy, řekl mně: “Rozhlédni se pořádně kolem, co všechno vidíš, co slyšíš, co cítíš?” A já jsem popisovala jehličnany, keře, lesní trávu, šišky, kopečky, suché pařezy, padlé větve, mraveniště, vůni pryskyřice, šustění, vánek, slunce…

Otec mě nechal pozorovat co nejvíc věcí a pak řekl: “Všimni si dobře, jak to na tebe působí.” A já jsem si všímala, jak to na mě působí. Jak? Nu, normálně. Jako vždy, když jdeme na výlet do lesa. A co? A táta řekl: “Dobře, vtiskni si pečlivě do paměti přesně tohle místo, tady. Zavři si oči a řekni mi, co si teď pamatuješ, kde co je a co slyšíš a cítíš. Zavřela jsem oči, a z paměti popsala vše, co mi v ní utkvělo. Jehličnany, keře, lesní trávu, šišky, kopečky, suché pařezy, padlé větve, mraveniště, vůni pryskyřice, šustění, vánek, slunce…

“Dobře”, řekl táta, “a teď si přitlač ruce na zavřené oči tak, abys vůbec, ani přes zavřená víčka, neviděla slunce. Máš?” “Mám.” “A teď řekni, co si kde pamatuješ, že je.” A já vyjmenovala vše, kromě slunce.

“Tak, skvělé. A teď půjdeme domů a ještě se sem dnes jednou vrátíme,” řekl.

Vrátili jsme se za soumraku. Oči rozevřené jako sova, téměř bez dechu, držela jsem se ho za ruku jako klíště. Ještě nebyla úplná tma, ale nechybělo jí mnoho. Všude kolem podivné stíny, šustění… Přišli jsme na stejné místo. Zastali. A otec říká: “Tak, jsme přesně na tom samém místě, jako v poledne. Co vidíš a slyšíš a cítíš teď?” A já jsem slabým hláskem začala jmenovat ty strašidelné stíny, podivné zvuky, temné stromy, jakoby byli větší a natahovaly po mně pařáty… “Fajn, a teď si oči zavři, dej si na ně ruce, jako v poledne. A vybav si, co kde je, jak si to viděla, když svítilo sluníčko.” Tak jsme to udělala a v mé představě se náhle vše změnilo. Vybavila jsme si ty stromy a keře, mraveniště, ucítila jsem pryskyřici, vánek… A táta mi říká: “Vše je na stejném místě, jsou to ty stejné stromy a keře, lesní tráva a šišky, pařezy, větve, mraveniště… jen je teď kvůli setmění nevidíš zřetelně. Ale jsou tam, beze změny. To pouze tvá fantazie dokresluje pařáty a stíny se stávají živými. Vše je ale stejné. To jenom strach má velké oči. Sáhni si teď na ten strom tady a na tuhle šišku, jsou stejné?” “Jo. Stejné,” odvětím.

“Tak otevři oči a vzpomeň na obrazy ze dne. Je to stejné, jenom je tady něco navíc. Tma. A něco schází. Slunce. Je to jako v pokoji, když se večer zhasne. Vše zůstává tak, jak to znáš přes den. Když se však člověk nemůže na něco pořádně kouknout a seznámit s s tím, zapojí fantazie své schopnosti a tam, kde stojí strom, najednou si představí strašidelnou bytost s pařáty. Je to pouze fantazie živená strachem, nic víc. Není se čeho bát, kdo by se bál stromů a šišek?”

A já se přestala bát. A nejen tmavého lesa.

Comments are closed.

  • Poslední komentáře

    • Osobní galerie

      20130706_095528-jpg 14109_1449906327320_3188791_n-jpg 26498_1425442395737_4666623_n-jpg 26498_1425450795947_44419_n-jpg 26498_1425451555966_7288148_n-jpg 26498_1427110237432_7976335_n-jpg 34082_1556497512033_7854924_n-jpg 46309_4775346181238_749679650_n-jpg 65035_10200280796602235_420529762_n-jpg 166583_1867565328534_4108084_n-jpg 384543_2744433569692_1366047088_n-jpg 548387_4842249693784_569404942_n-jpg