Hnutí mysli 225.: Sám sobě rytířem.

Tuhle jsme s jedním pánem mluvili o tom, jak se v konverzaci s druhým člověkem neutápět ve smršti argumentů, zejména je-li protějšek verbálně zdatnější, rychlejší a uštědřuje člověku hojně slovních kopanců. Mluvil o tom, že se potřebuje nastavit správnou míru, dle úsloví “vše s mírou”. Měl na mysli konkrétní osobu ze svého blízkého okolí, no v podstatě si přál tuhle schopnost umět používat obecně, v každém potencionálním rozhovoru, kde dochází ke střetům.

Sám je velice laskavým člověkem, respektujícím druhé lidi, vychovaný v úctě ke starším, velice nerad konflikty, neúčastní se pomluv a vždy se snaží s druhými vycházet, je citlivý na špatné slovo a shazování lidí, těžce nese intriky a nespolupráci.

Jak jsme si to tom povídali, uvědomujíce si unikátnost každého rozhovoru, nemožnost něco předem přesně plánovat, obtížnost v přípravě na argumentační smršť a tudíž těžkou uchopitelnost nalezení té správné míry ohledně délky a hloubky uvrtávání se do argumentů předem, vyvstala jedna z možností, která se jeví vcelku jednoduchá a univerzální (snad):

Ta správná míra se možná nastaví SAMA od sebe, POKUD si člověk v jakékoliv a zejména konfliktní komunikaci s druhými lidmi uvědomí nejen cizí ale i svoji vlastní DŮSTOJNOST. A právo na osobní názory, postoje, emoce a potřeby. Pak si snadněji uvědomí, které chování od druhých směrem k němu si NEZASLUHUJE příliš mnoho pozornosti, protože je znevažující, omezené a nelaskavé a nedůstojné. A tam ta míra končí sama.

Ctít respekt ke druhým je hluboká hodnota. Pokud se však ukáže, že v komunikaci probíhá pouze v jednostranní podobě, možná by měla nastoupit další hodnota, a to je respekt k sobě samotnému. Neznamená to, že člověk najednou ke svému protějšku zhrubne a přestane se řídit první hodnotou, pouze má svobodu z takové konverzace odejít. Tudíž vědomí vlastní důstojnosti snadno umožní, aby se ta správná míra ustanovila sama.

Ten pán řekl: “děkuji, víc mi není potřeba”. 

Neříkám, že ctění vlastní důstojnosti je snadná věc. Pokud však člověk ctí druhé, možná k nim “jenom” přidá další osobu, tu svojí. A jak s ní má pak zacházet, je již v jeho důstojném repertoáru dávno přítomno. 

Důstojnosti zdar a té oboustranné zvlášť.