Hnutí mysli 228.: Kolik popele se vejde na hlavu?

Posted on 13/09/2017 by Katarina Bradac in Hnutí mysli

Sypat si popel na hlavu. To je staré rčení, kterým vyjadřujeme svou lítost nad nějakou chybou. Záměrně mluvím o LÍTOSTI a ne o VINĚ. Vinu osobně považuji za nekonstruktivní a co je ještě horší, za nástroj manipulace. Vyvolat v někom pocit viny není zas tak těžké, stačí, že ten druhý to přijme. Alespoň kousíček, abychom měli vyhráno. A že to přijal, je na něm hned znát. Sklopí oči, mlčí, zkrátka se cítí provinile. A pak stačí zatnout drápek a postupně duši toho člověka hnětat a přisypat další dávku přesvědčování o tom, jak by se měl stydět. A když se stydí, pak mu dát na chviličku pokoj, vlastně ho odměnit chvilkovým klidem, aby pochopil, že tak je to správně. A tím to lépe upevníme. A když by se začalo jevit, že vina mizí, tak rozhodně nečekat ale hned zasáhnout a dostat ho zas tam, kam potřebujeme. Do trvalejšího provinilého stavu. Zkušenější vin-metač ví, že když má štěstí, jeho oběť se stane samosprašná. Sype si popel na hlavu i bez neustálého upomínání a kontrolování. Sama od sebe. A to je pak dobře vykonané dílo. Dílo mistra. Pak můžu jít metat o dům dál.

Uznat chybu, to je něco jiného. A záměrně říkám UZNAT  ji, ne PŘIZNAT, jelikož to druhé slovo dle mého cítění, víc souvisí se zakrýváním něčeho před druhými nebo před autoritou. Či naopak přiznáním se k něčemu, jako školáček, který je tázán: “přiznej se, kdo, počůral školníkovi květiny v záhonu??!!” a pod tlakem se nakonec přizná, že to byl on. Uznat chybu, ať už v soukromí své mysli nebo ve společnosti jiného člověka či lidí, pro mne znamená spíš převzít ochotně a svobodně odpovědnost za své konání a taky to třeba znamená ochotu věc napravit a něco se z toho naučit. A to je úplně jiný vesmír, kde vin-metači nemají místo. Jsou tam zcela zbyteční. 

Kdybychom přemýšleli tak, že chyby jsou tady, jsou taky často dobře a včas do našich životů “umistňovány”, abychom měli příležitost se uvědomit, nebo posunout, či díky nim nabrat zkušenosti a nacházet jiné cesty a nová či lepší řešení, to by bylo světa žít. Nepotřebovali bychom nikoho hodnotit, ani sebe, pouze bychom vy-hodno-covali, zda daná cesta vede k cíli nebo ne. A taky bychom byli velmi obezřetní na manipulace vin-metačů. A pokud by přeci rozehráli svou hru, stopli bychom je hned na začátku: “Hele, s tímhle na mě nechoď, tuhle ligu já nehraji. Ano, byla to chyba, já přebírám odpovědnost i aktivitu a ty mi nestůj v cestě, pokud nechceš pomoct, prosím. Dneska budu spát dobře i navzdory tvým pokusům. Zdar.”

Jenomže to se snadno řekne a mnohdy nesnadno dělá. Znám třeba několik párů, které v Popelové lize dosahovali excelentních výsledků. Ideálními tématy jsou třeba “nevěra”, nebo “nebyl jsi u porodu, místo toho jsi seděl v  nemocniční kantýně”, nebo “v dva-a-padesátém na Vánoce jsi se mě nezastal před tchyní” a podobně. Ono v ten daný okamžik to určitě nebylo snadné. Vždyť takové situace přinášejí zklamání, bolest, smutek. Ti komunikačně zdatnější o tom třeba i hned společně mluví a dají prostor tomu, aby si to vyříkali. Sdílejí své pocity a jasně řeknou i to, co by potřebovali. Dosud dobrý. Problém nastává tehdy, když se z dialogu o problému stane vin-metačství. Mnohdy si to oběť hned na začátku neuvědomí, že se namotává do dekády trvajícího Popelového rituálu. Protože ho/ji daná věc, kterou neudělal dobře mrzí a často chce partnerovi/partnerce (budu používat třeba mužský rod, ať se neulomítkuji do vyčerpání…) vyjádřit empatii, soucit, pochopení, tak uzná, že to bylo špatně, obejme, pohladí. A to bývá příjemné. A možná i snídani do postele přinese. Taky dobrý. Pomůže s nákupem či zaplatí hezkou dovolenou, ať je prostor pro obnovení důvěry. S tím se dá žít, proč by ne. Třeba i s návštěvou cvokaře souhlasí, ať se ty párový komunikační vzorce posunou od zaseknutého modu k nějakému konstruktivnějšímu. Každé úterý odpoledne (kolik to už trvá? Už ani nevím…) usedá se životním partnerem do sedačky naproti cvokaři (uf, dneska to málem nestihl z práce, to by byl průšvih, co kdyby to znamenalo pasivně-agresivní reakci a bojkotování sezení?!) a už přemýšlí, jakým dárkem by polovičku obveselil jenom tak, mimo všechny svátky… A to taky pro “oběť” není nepříjemné. Tudíž se hodí tu a tam přisypat. Popelíčku na hlavičku. Ať nám to takhle hezky vydrží ještě pár let. 

Asi máme všichni tu zkušenost, že když něco shoří, zůstane kupka (nebo kupa) popela. Záleží, jak velká ta věc byla. Ale každá kupka má svůj objem a když si ji začnu sypat na hlavu, časem se mine. Věc je vyřešena, zapomenuta, “odčiněna”, napravena, zhodnocena, došlo k poučení, nalezení jiné alternativy, svobodnému rozhodnutí, že to již opakovat nebudu. No jo, ale co když to sypací období sype? Co když přináší ty dovolené a snídaně do postele? Stačí fňuknout, že mě to pořád ještě trochu bolí a už ejhle, máme tady kabelečku, kožíšek, nákup se sám přinese z obchodu a uklidí se samo po večeři… No to by byl člověk blázen, aby se tohoto vzdal. A tak když už hrozí, že se původní kupka popele míjí, přisypeme. Z jiné kupičky, třeba úplně z jiného dvorku, to je jedno. Hlavně aby popel nedošel. Takže problém původní: “když-jsem-tě-potřebovala-v-porodnici-nebyl-jsi-tam”, plynně a neznatelně, pozvolna a nenápadně přechází do problémů dalších: včera-jsi-mě-nepřitulil-u-televize, dneska-jsi-se-na-mě-ošklivě-ráno-podíval, v-práci-nejsi-dost-efektivní, Jarda-tě-obešel-a-už-má-manažerský-post-a-co-ty, tvoje-máma-mě-pořád-sekýruje-a-tobě-je-to-jedno, nevážíš-si-co- dělám- pro-rodinu, klidně-si-jdeš-v- pátek-s-kamarády-na-pivo-a-co-já-tě-nezajímá, věnuješ-se-svým-koníčkům-i-když-víš-že-je-nesnáším…styď se (čti: styď se do konce života, já budu sypat tobě na hlavu další popel a ty budeš dělat, co já řeknu).

Tohle není vymyšleno z patra, tohle je odposloucháno od skutečných lidí a ze skutečného života. Slyšeli jste o tom, že když dáme žábu do studené vody a pomaličku zvyšujeme teplotu, tak se tam milá žába uvaří? Protože není schopna rozpoznávat drobné přírůstky teploty? Tohle funguje i v duševním světě nás lidí. Až se z původní chyby stane Popelový rituál na dlouhá léta. Jeden sype (popel), druhý sype (výhody pro prvního). Prostě to oboustranně sype. Přitom si stačí uvědomit pár základních věcí, třeba tyto:

  1. dělat chyby je normální
  2. převzít odpovědnost za ty své je charakterní
  3. být připraven se z nich učit je moudré
  4. udělat prostor pro nápravu je šlechetné
  5.  neplést si vinu s lítostí je nutné
  6. vědět, že každá kupka popela má konec, je nezbytné
  7. poslat k šípku vin-metače je sebezáchovné

Tak sypání zdar a tomu vin-metačskému zvlášť. 

Comments are closed.

  • Poslední komentáře

    • Osobní galerie

      coral-mimi 20130706_095528-jpg 14109_1449906327320_3188791_n-jpg 26498_1425450795947_44419_n-jpg 26498_1425450875949_3390318_n-jpg 26498_1425451555966_7288148_n-jpg 26498_1426795189556_6673732_n-jpg 65035_10200280796602235_420529762_n-jpg 165773_1867604929524_2056751_n-jpg 167223_1867555048277_3803212_n-jpg 320403_4842250093794_1545645029_n-jpg 580989_4842275414427_737541512_n-jpg