Hnutí mysli 229.: HOMO FOMO, kdo ví, co to je?

Posted on 03/02/2018 by Katarina Bradac in Hnutí mysli

Co to je FOMO syndrom?

Kdo má zájem, vygooglí si kekoliv definici, v zásadě jde o zkratku z počátečních písmen anglických slov: “fear of missing out“. Co bychom přeložili jako „strach z toho, že něco zmeškáme”. Mluví se o závislosti ve smyslu nadměrné potřeby přehledu o tom, co se děje na sociálních sítích, aby nám něco neušlo, o potřebě u toho být. Kontrolujeme profily přátel, reagujeme na ně, hodnotíme je. Přispíváme do diskusních skupin. Zažíváme hluboce negativní pocity z toho, že v naší realitě není to, co je na fotografiích lidí na sociálních sítích. Potřebujeme být neustále online, pokud nedostaneme pozvánku na akci, ze které pak vidíme skvělé fotky, zdrtí nás to, naše sebevědomí se dostane na bod mrazu. Stanou se z nás lidské trosky. Nebo honem investujeme do zážitků, výbavy, oblečení, účastníme se těch akcí, ale ne kvůli sobě, nýbrž pro potřebu být taky tak skvělí a úspěšní a zejména to okamžitě sdílet v kybernetickém prostoru. A sledovat hodnocení. Ještě prý u toho bývá typické, že se to týče lidí ve věkovém rozpětí 18 – 33 let. 

Myslím, že člověk má pokaždé dobré důvody pro to, co dělá. Protože něco potřebuje. Může to být pozornost přátel či pseudo-přátel, přehled o novinkách, pocit, že ho někdo vnímá, naslouchá mu a dává mu odezvu a podobně. Potřeba potvrzení, že někdo jsem, že mám hodnotu. Nezpochybnitelnou identitu. A kdo by nepotřeboval být pro někoho důležitý, dostávat od něj odezvu, potvrzení, mít identitu? Je to jedna z nejpřirozenějších lidských potřeb.

Pokud nemáme v klidu volného času možnost přirozeně rozvíjet přátelství, protože od pondělí do pátku nás rodiče vozí do školy, po škole nás zas vyzvednou a zavezou do kroužku, pak někdy i do druhého, následně máme odvoz domů, pak úkoly a zbude nám chvilička času večer na počítači či tabletu nebo i tajně na mobilu pod peřinou, jak máme naplnit potřebu někam patřit? Něco sdílet, dostávat odezvu? Půjdeme na sociální síť a zkusíme to ve virtuálu.

Zcela jiné je se po cestě do školy potkat s Honzou odnaproti, poklábosit, co kdo zažil, cestou ze školy vylézt na strom, skočit do kaluže a doma honem schovat zablácené kalhoty pod postel. Zcela jiné je mít některé dny v týdnu na pár hodin volno a moct si dělat cokoliv, bez předepsané struktury, třeba se i s někým osobně potkat jenom tak se loudat, nebo si ukázat, kdo je v jaké hře v jakém levelu či jaké skupině na síti, ale udělat to osobně. Možná pak dítě ale i dospělý nebude cítit osamocení, potřebu sdílet a dostávat odezvu tak naléhavě, že musí zavěsit na Instagram nebo Facebook fotku, jak si čistí zuby ráno, jak a co snídá, fotku z hodiny matematiky, fotku vlasů spolužáka, fotku svého oka nebo našpulených rtů. A lačně čekat na počet lajků, sdílení, na komentáře…nedej bože, že nepřicházejí žádné.

Kdysi, a není to zas tak dávno, nebylo možné večer děcka sehnat a zahnat domů, po příchodu ze školy letěla aktovka do rohu a dítě ven, než se rodiče vrátí a budou klást ty příšerné otázky „co bylo ve škole“ a „ukaž žákovskou“. A taky to byli nekonečné rozmluvy o trapném spolužákovi (čti: ten se mi líbí) a sdílení názorů na Vinnetoua nebo probírání se sbírkami čehosi strašně důležitého.

Lidi komunikují pořád a komunikovat potřebují. Potřebují přátelé, potřebují být pro někoho významní a potřebují odezvu. A co mají dělat, když děti mají na každý den naplánovaný režim a rodiče jsou často animátoři toho programu nebo alespoň taxikáři? Jedna i druhá skupina přichází večer domů něco sníst a ulehnout. Děcka navíc neminou úkoly, jako by jich nebylo ve škole dost. Ale potřeba sdílet, někam patřit a mít odezvu zůstává. Dnes se to ale děje více ve virtuálním prostředí. To přináší více rizik, třeba nemůžeme vědět, zda ten, kdo se vydává za 11 letou holku je opravdu holka a opravdu jedenáctiletá.

Taky lidi velmi selektivně fotí a sdílejí ohromné momenty ze svých životů. Nesdílejí ty, kdy je jim úzko a ztrácejí sebedůvěru, když je něco bolí a nevědí kudy z konopí, nebo sedí s průjmem na toaletě již třetí den či s mastnými vlasy chroupají brambůrky u páté série něčeho. Předtím třeba Honza tři dny nešel ven, protože měl průjem a kruhy pod očima, i kdyby chtěl, nemohl kolem šířit fámy, jak famózní jeho život je. Pak se z toho dostal a povzbuzoval Dášu, ať se nebojí jít domů s pětkou z matiky, že ji doprovodí a řekne tetě Marcele, ať ji za to nenařežou. Nebo že může spát u nich pod postelí, jestli chce. Děcka zažívala na vlastní kůži i to, že je normální sdílet strach, bezmocnost, sopel u nosu a že si nějak pomůžeme, nějak to zvládneme a pak bude zas dobře. Nemuseli pořád čelit tomu, že je někdo vyvolený a zažívá ráj na zemi. Protože mohli sdílet život opravdový. Celostní, se všemi jeho tvářemi. To samé dospělí. Pokud se nepotkávají v reálném světě, jenom se prohrabávají ve statusech svých „přátel“, aby se o nich něco nového dověděli, pak narazí tu na fotku z báječné lyžovačky v Alpách, ze které Dejv „vysílá lajf právě teď“, nebo 120 fotek z plesu, všichni v objetí, u jednoho stolu, vysmátí a krásní či rozkošné záběry domácího králíčka, jak hopsá po kuchyni. Co není vidět, je fakt, že v Alpách bylo osm dní jak v temném pekle, vyčasilo se jenom poslední den dopoledne, v závěru plesu pár přátel usnulo na stole a pár pod stolem a Jiřina nám pozvracela zadní sedadlo a králíček má v přepravce nastlaných deset centimetrů hovínek, protože se to nikomu nechce uklidit a něco čerstvého zeleného jedl naposled v zverimexu. Pak se vůbec nedivím, že polovina populace upadá do deprese, že něco nestihla, nezažila, minula, zmeškala. Že život mají všichni ostatní naplněný, téměř jako v holywoodském dojáku. Jak pak by ne, když první, co uděláme v restauraci je fotografie profesionálně naaranžovaného jídla a její zavěšení na Instáč? Případně impozantní foto přes velikou sklenici vína směrem k tulícímu se páru mladých lidí, kteří se přitulili za účelem pořízení fotografie a pak celý večer dělají, že o sobě neví a čumí do mobilních verzí svých fejsbúkú?

Lidi se rádi předváděli i v roce šedesát a rádi to udělají i dnes. Tehdy na to byli jiné kanály, dnes je to snadnější, dostupnější, rychlejší. Tehdy mít foťák, to bylo něco a Fotolabu trvalo i týden, než nám ty fotky udělal a my je zařadili do alb pro věčnost a odkaz dalším generacím (a pro poškádlení sousedů). Lidi rádi mluvili o svých úspěších tehdy i dnes a ne moc rádi o tom, co se nepovedlo, tehdy i dnes. Rychlost a množství sdílených povedených životních okamžiků bylo jiné a kanál, jak to sdílet byl většinou formou osobního setkání. Informace byli v novinách, televizních zprávách o půl osmé, v knihách, knihovnách, časopisech, na kazetách, LPéčkách. Jejich čerstvost byla „ze dne na den“, v těch hodně schopných vydavatelstvích, nyní jsou informace dostupné živě, přinejhorším za pár sekund poté, co se něco stane. A je jedno, zda se to stane na Zábrdovické 2 nebo na Islandu na letišti.

Sociální sítě možná jenom podtrhli a vybarvili to, co je tady už dlouho. Nedostatek sebedůvěry a vnitřního klidu a spokojenosti s tím, co je, neschopnost stanovit si vlastní hodnoty a priority, potřeba maskovat vlastní pochybení a vystavovat svých 15 minut slávy, potřeba se srovnávat a odvozovat svojí osobní hodnotu od výkonu a okolních kulis, jako je číslo na účtu, počet koní pod kapotou nebo obvod hrudníku (u obou pohlaví, nevím, zda poznámka o dvou pohlavích není nekorektní…), pak i touha po potvrzení identity od okolí, nedostatek zralé osobní svobody a nezávislosti od hodnocení a názoru druhých, jak bychom měli žít.

Není pak s podivem, že se HOMO FOMO stává mladý člověk, který se hledá.

Tak teď máme nový termín, jak tomu říkat a taky se můžeme zabývat bojem se závislostí jménem FOMO a bojem se závislostí na sociálních sítích. Nebo můžeme s láskou uchopit své vlastní člověčenství a začít u sebe a pak u svých dětí anebo u dětí ve školách budovat komunikaci bez hodnocení, přestat trestat za chyby, naopak je uvítat jako příležitosti pro růst, respektovat zejména sami sebe a pak i druhé, rozvíjet spolupráci ne soutěživost, učit se, že hodnota člověka je konstantní a neklesá ani nestoupá v závislosti od ničeho, natož pak množství peněz, večírků, lajků (na Slovensku je pro toto slůvko už i novotvar: „páčik“, od slova „páčiť sa“, čili líbit se). Můžeme se učit, že to, že někde nejsem, nic neznamená, protože si sám, s důvěrou ve své osobní potřeby určuji, co je pro mne priorita. Můžeme se učit, že kdo neumí být spokojený tady a teď, nebude spokojený, ani když si koupí novou jachtu. Že sebe-hodnota je funkcí sebe-poznání a sebe-přijetí. Že sebedůvěra nemizí, ani když něco neumím či nevím. Že je to silný a zdravý postoj k sobě, který se nevylučuje s pokorou. Pak můžu jít na všechny sociální sítě a vidět prezentované štěstí druhých, upřímně jim ho přát a současně vědět, v čem spočívá to mé. Nebudu pak potřebovat sledovat nárůst lajků, nebudu upadat do deprese, když nepřicházejí, nebudu sledovat, kdo kde byl a litovat, že já ne, nebudu se účastnit akcí jenom pro pořízení fotografie a ze strachu, aby mi něco neušlo. Budu svůj beztak omezený životní čas věnovat lidem a činnostem, na kterých mi záleží dle vlastních hodnot a v souladu s vlastním smyslem života.

A možná pak zjistím, že mám toho času i dost.

Comments are closed.

  • Poslední komentáře

    • Osobní galerie

      20130706_095528-jpg 14109_1449906327320_3188791_n-jpg 26498_1425451555966_7288148_n-jpg 26498_1426795189556_6673732_n-jpg 34082_1556497512033_7854924_n-jpg 46309_4775346181238_749679650_n-jpg 65035_10200280796602235_420529762_n-jpg 166583_1867565328534_4108084_n-jpg 167223_1867555048277_3803212_n-jpg 320403_4842250093794_1545645029_n-jpg 580989_4842275414427_737541512_n-jpg 601768_10202216103143689_762463274_n-jpg