Hnutí mysli 233.: Jak z dítěte vyrobit ustrašeného ztuhlíka

Posted on 01/03/2018 by Katarina Bradac in Hnutí mysli

Jak s dítěte vyrobit ustrašeného ztuhlíka? Snadno. Třeba když převrhne u rodinného obědu kolu na stole. Lepivá tekutina se rozlije všude, taky na tatínkovy noviny a naštěstí ne na háčkovanou bílou dečku po prababičce. A někdo z dospělých vyletí: “Co děláš? Jsi normální?” A vyskočí od stolu, možná jich najednou vyskočí i víc a běží k lince pro papírové utěrky nebo něco a honem se snaží minimalizovat škody. U toho se tváří kysele a mrzutě, v podstatě je celý oběd zkažený a celá neděle a možná i týden. Když všichni znovu zasednou k mírně vystydlému řízku, ještě kdosi dodá: “a s kolou (ne že by byla zdravá) se rozluč, dojíš to na sucho!”. A ještě: “máš štěstí, že jsi nepolila prababiččinu dečku, to bych ti i nařezala”!

Dítě ztuhne, na duši se mu zapeče strach, stydí se, cítí se nedostatečné.

No, tak co tím dítě naučíme? Že je nenormální, totální břídil, když si něco rozlije, za trest už nedostane napít, i když to byla nehoda, která se může stát každému. Že je lepší se ani nehýbat, zůstat sedět a už vůbec nic neříkat. Že věci jsou důležitější, než ono, že dělá problémy a svým rodičům vrásky. Prostě za moc nestojí. Že bezvadné chování je nadřazeno vztahům a jeho hodnotě.

V podstatě by bylo lepší si to rovnou hodit, protože s touhle výbavou a postojem k sobě, si v životě pořídí ještě mnoho hlubokých šrámů. 

Nebylo by lepší říct: “hele, to se stane každému” a”hop, vyskoč, dáme to společně do pořádku, spolu nám to půjde šup-šup.” Dítě tím neztuhne, ale rozhýbe případné leknutí, dostane k tomu laskavý komentář, že se to může stát každému, takže se necítí jako břídil, dostane příležitost se naučit jednoduché kauzalitě: když se něco nepovede, důležité není ani tak, co se stalo, jako to, co s tím teď uděláme, zažije podporu, týmovou práci. A snad mu ještě i někdo nějaké pití nalije a spokojeně si dojíme nevystydlý řízek, jelikož nám to skutečně spolu šlo šup-šup.

Asi by byl život snadnější, kdyby pokaždé, když se něco semele, přiběhly dvě obrazovky (třeba i tři) a na jedné by se ukázal film, co učíme dítě když děláme A, a na druhé jiný film, co jej učíme když děláme B. A jak to pravděpodobně s ním dopadne pak, v životě, když si odnese A nebo B. No, ale ta rychlá reakce je často spontánní a často naučená z našich primárních rodin, nepodrobena procesu kritického myšlení. Nevadí, i tak to myšlení můžeme zapojit za chvilku a třeba “přinejhorším” se tak “ponížit”, že řekneme děcku: “promiň, že jsem na tebe vyletěl, není to správné, pojď mi s tím, prosím, pomoct, děkuji.” No, to bývá někdy pořádný výkon, že ano. 

Comments are closed.

  • Poslední komentáře

    • Osobní galerie

      coral-mimi 20130706_095528-jpg 14109_1449906327320_3188791_n-jpg 26498_1425450795947_44419_n-jpg 26498_1425450875949_3390318_n-jpg 26498_1425451555966_7288148_n-jpg 26498_1426795189556_6673732_n-jpg 34082_1556497512033_7854924_n-jpg 46309_4775346181238_749679650_n-jpg 165773_1867604929524_2056751_n-jpg 249534_2206612804509_4931515_n-jpg 601768_10202216103143689_762463274_n-jpg