Hnutí mysli 24. Očekávejme štěstí od sebe

Hnutí mysli 24.: Před pár dny mladá žena se svým partnerem překročili práh mé pracovny. Jedna z více věcí, kterou přišli společně řešit, je pocit neúplného štěstí mladé ženy.

Její partner ji miluje, nedělá ovšem vše tak, aby šťastná byla. On neumí myslet způsobem, kterým myslí ona, pak neumí dávat to, co ona právě potřebuje, obzvlášť, není-li jí dobře. To ji schází, i když ví, že by ho neměla měnit a měla respektovat takového, jaký je.

Zeptala jsem se, zda způsob, jakým mu sděluje svá očekávání je čitelný. Řekla, že to snad musí vědět i cítit, co právě potřebuje. Na moji jinou otázku, jaké všechny možnosti má, říká, že asi tedy hledat jinde, aniž by ho opouštěla, protože to již potřebuje moc – být šťastná. Zeptala jsem se, zda přemýšlela o tom, že začne štěstí hledat uvnitř, uvnitř sebe. Chvilka ticha, odpověď: “Ne, takhle jsem neuvažovala”…

Často si myslíme, že štěstí přichází zvenčí, očekáváme jej od blízkých. A dokonce jej očekáváme tak, že jim nesdělíme, co přesně potřebujeme.

Pak se vystavíme dvojímu riziku: jednak nikdo přesně neví, jak se právě cítíme a co bychom právě potřebovali, nejsme-li čitelní. Takže se snadno může stát, že to nedostaneme.
Jistě, často to jde odhadnout a pochopit, že teď právě nepotřebujeme radu, pouze blízkost. Spoléhat ovšem pokaždé na jasnozřivost blízkých se ne vždy setká s úspěchem. Nejčastější zklamání bývá z nevyslovených očekávání.

A to druhé riziko spočívá v závislosti našeho štěstí od toho, jak se mají věci kolem. Jistě, že okolí na nás působí, jsme to ovšem my, kdo rozhoduje o tom, jak o věcech kolem budeme přemýšlet, jaký zaujmeme postoj, jakou svobodu dáme sobě i blízkým v emocích, na které máme všichni nárok a které přicházejí bez pozvání. A do jaké míry se sami přičiníme a podílíme na svém vnitřním štěstí bez nutnosti toho, aby ho naplňovali lidé kolem.

Tím neříkám, že kvalitní vztahy s blízkými nás nečiní šťastnými.