Hnutí mysli 240: Jak zařídit, aby se dospělý ztratil sám sobě a dítě nikdy nenašlo.

Posted on 29/10/2018 by Katarina Bradac in Hnutí mysli

Včera jsem byla svědkem dost smutného rozhovoru mezi mámou a jejím dospělým synem.

 

On se zlobil kvůli chování svého mladšího bratra. Nelíbilo se mu, že mu sundává čepici a hází ji na zem.

“Okamžitě s tím přestaň!”, říkal opakovaně mladšímu.

“Vždyť ho nech”, vložila se do toho máma, “je ještě malý. A zbytečně ho rozzlobíš.”

 

Tak dospělý syn nechal čepici ležet na zemi a pootočil se stranou od bratra. Ten mladší ještě malinko do čepice párkrát  strčil nohou. A hodil očkem po bráchovi. Ten už na to nereagoval. Mladší si za chvilku přestal čepice všímat. A nakonec ji máma zvedla a strčila do tašky.

 

Takže vlastně vše dobře dopadlo. Nikdo se nehádal. Byl klid.

Opravdu je to dobře?

 

Klid. Ať je klid. Tohle slyším celkem často. Neříkejme, jak nám je a co nám vadí, ať tím zbytečně někoho nepopudíme. Ať je klid. A zdání, že vše je v pořádku. Když jsou lidi kolem v klidu, zdá se, že svět je bezpečný a dokonce že nás mají rádi. Kdo by chtěl přijít o přízeň? A o pocit, že jsme pro někoho důležití? Když udržíme ty kolem v klidu, bude se nám žít dobře.

 

A to je opravdu dobře?

 

Nejsme vedeni k tomu, abychom bezpečně vyjadřovali své emoce a potřeby. 

No jsme vedeni k tomu, abychom se k sobě hezky chovali a zejména měli dobré vztahy a mysleli na ty druhé.

 

Nejsme vedeni k tomu, abychom se v sobě vyznali, zejména když je nám ouvej.

No jsme vedeni k tomu, že zlobit se je ošklivé.

 

Nejsme vedeni k tomu, že klidné sebevědomí a vlastní důstojnost a svoboda jsou přirozené. I za cenu vyjádření nesouhlasu a případného rozvázání některých vztahů.

No jsme vedeni k tomu, abychom byli vůči druhým slušní. I za cenu potlačení veškerého svého já.

 

Nejsme vedeni k tomu, abychom zralým způsobem pečovali o sebe.

No jsme vedeni jaksi záhadně, čehož výsledkem je, že souhlasíme s pracovními úkoly, které nám seberou víkend, když jsme svědky mobbingu tak mlčíme. Co řekne autorita, to platí, tátovi se totiž neodmlouvá, i když říká a dělá věci, které bolestně zraňují a sahají na důstojnost druhého.

S partnerem zůstáváme, i když je všem blízkým lidem kolem divné, proč to děláme, když dlouhodobě zesměšňuje osobu či práci druhého, nejeví zájem o společně strávený čas, v konverzacích je hrubý, ponižující, obviňující, udržuje paralelní sexuální vztahy, nezajímá se o vedení dětí, rodinu, příbuzné. A komunikuje záludně manipulativním způsobem, plným mikro-agresí a smyček, kterým vytváří pocit viny, dehonestuje a pozvolna podkopává zbytky sebevědomí a integrity druhého.  

 

Jak to? Není počátek úpadku zdravého a laskavého člověka, který zná a váží si sám sebe a má zájem o druhé, umí být sám a umí i spolupracovat s druhými, umí bezpečně vyjádřit své pocity i potřeby i nabídnout pomoc druhému, člověk s empatií vůči jiným ale i vůči sobě už v oněch pobídkách:

  • Nech ho, ať se nerozčílí.
  • Nech toho být, ať je klid.
  • Táta má pravdu (učitel/děda, máma/šéf/…)
  • Nezlob se na něj, on to tak nemyslel.
  • Ustup, měj rozum, ty jsi starší.
  • Vždyť to bylo dávno, nech to plavat.
  • Prosím tě, víš, jak jsi ošklivý, když se zlobíš?
  • Rozčilovat se choď do pokoje vedle.
  • Víš, co jsi mu tím, co jsi právě řekl, způsobil? Nestydíš se?
  • Neumíš se ovládat, si slaboch.

 

Jak se mám naučit znát sebe sama, když při přirozeném náznaku hněvu ve zcela konkrétním a pochopitelném kontextu je tento udušen obecným příkazem seshora, ať se na to vykašlu? Jak mám pak poznat, co je pro mne důležité? Jak se mám naučit vnímat, co je pro mě dobré a proč a co ne a proč, když jsem veden k tomu, že někdo jiný je expertem na můj život a názory a pocity a potřeby? Jak se mám naučit vytvořit pouto se svojí vlastní svobodou a podstatou, když jsou mé přirozené reakce označeny za ošklivé?

 

Moc se mně nelíbí představa, že za zástěrkou nabízených hodnot hezkých vztahů se člověku podsouvá pasivita, podřízenost a poslušnost. A potlačení spojení s vlastními emocemi, dokonce jakási jejich revize – které jsou žádoucí a které ne. Že tím zamezujeme dalším krokům, jako například pojmenování nezvaných emocí a vnitřní pochopení, co nám říkají, co se děje v dané situaci, že je cítíme tak intenzivně, jaké důležité potřeby jsou v tom okamžiku narušeny, že se cítíme špatně, ani nemluvím.

 

A pak že v operativní řečové zásobě nemáme pojmenování pro různé emoce, je „přirozené“. Natož pak slova pro potřeby. Takové sebepoznání vyžaduje spojení se s opravdovým vnitřkem, v klidném přesvědčení, že je to v pořádku, když to dělám. Že není sobecké chtít najít, co se ve mně děje, když se v komunikaci s druhým člověkem najednou cítím špatně, smutně, mám strach, zlost, úzkost. Že tyhle emoce jsou signální kontrolkou, že něco není v pořádku. Pak se s velmi malinkou pravděpodobností stane, že nás někdo může léta manipulovat, ponižovat, nenápadně zastrašovat, potlačovat či jinak zneužívat. A že vlastně ani nevíme, kdo jsme.

 

A že i malé dítě umí poznat, když se zlobí, není třeba připomínat. Jak na to reagujeme, to je naše vědomá volba.

 

Comments are closed.

  • Poslední komentáře

    • Osobní galerie

      20130706_095528-jpg 26498_1425442395737_4666623_n-jpg 26498_1425450835948_2001321_n-jpg 26498_1425450875949_3390318_n-jpg 26498_1425451555966_7288148_n-jpg 26498_1426795189556_6673732_n-jpg 26498_1427110237432_7976335_n-jpg 65035_10200280796602235_420529762_n-jpg 66179_10200628403852199_979285361_n-jpg 166583_1867565328534_4108084_n-jpg 320403_4842250093794_1545645029_n-jpg 384543_2744433569692_1366047088_n-jpg