Hnutí mysli 241: To nechme dětem aneb skutečně pro ně děláme to nejlepší?

Na krásné zahradní narozeninové oslavě se objevila krabice s dobrotami. Někdo z hostů ji přinesl a položil na dřevěný stůl na terase.  Děti si hrály na zahradě, dospělí se bavili a procházeli se skleničkami přivítacího sektu. Otevřeli jsme krabici, ať víme, co tam je, zda je potřeba to honem zanést do lednice. Byly tam různé druhy zákusků a mnohému zajiskřili oči. Žena v zralejším věku, jedna z hostů, řekla: „To nechte dětem.“

Když odhlédnu od druhu stravy, zda je zdravá, zda neobsahuje příliš cukru a podobně, tato žena to myslela v dobré víře. Chtěla to nejlepší nechat pro děti. Asi jako většina z nás, lidí, kteří své děti milujeme, chceme pro ně to nejlepší. Automaticky. Jsou však okamžiky, kdy se možná na automatickou reakci můžeme podívat z jiného úhlu pohledu. Z jakého důvodu by měly děti dostat a sníst vše, co věkově různorodá skupina považuje za mimořádnou lahůdku? Protože se rádi vzdáme svých požitků, když vidíme naše milované potomky, jak si spokojeně baští a my jsme proto šťastni? Protože jsme je přivedli na svět a tudíž jsme za ně odpovědni a chceme, aby měli všeho dostatek? Nebo z jiného důvodu? Dává to smysl a taky to přináší radost darujícímu, že přispěl k něčemu příjemnému pro své milované.

Na druhou stranu, musí to být automatická reakce pokaždé, když předpokládám, že jde o něco výjimečného, chutného nebo vzácného? Co své děti učíme, když se automaticky vzdáváme požitku, který bychom si rádi dopřáli, jenom proto, že jsou to naše děti? Dáváme jim tak prostor, aby se ve věku, kdy nasávají hodnoty a nosné principy, naučily dělit? Dáváme jim prostor pro učení se rozpoznat potřeby a přání druhých? Spolupracovat, být vnímaví a umět své „já“ nabídnout taky pro druhé?

„Nechte to dětem“ – pro tuto chvíli laskavé gesto. A z hlediska přípravy do života, je to taky gesto moudré?