Hnutí mysli 25. Vnitřní reflexe

Paní psychiatryně mé klientce řekla, ať se okamžitě se svým mužem rozvede, protože žít s takovým “hajzlem” se již déle nedá a nesmí.

Zaujalo mne, že paní psychiatryně manžela mé klientky nikdy neviděla, nikdy s ním nemluvila ani po telefonu, nikdy nenabídla setkání v trojici, nic podobného. Chápu, že silně vnímala stav neštěstí i stížnosti klientky, i její nenaplněné potřeby, které hojně sytila a sytí antidepresivy kombinovanými s léky na spaní (jedny antidepresiva “nesedly” a tak po telefonu naordinovala jiné”).

Co nechci chápat, je podsouvání vlastních preferencí klientovi, který žije zcela unikátní životní příběh, ve zcela unikátním kontextu. Tímto neříkám, že každé manželství je potřeba za každou cenu udržet. Co však vidím, je okamžitá ochota partnera přijmout mou nabídku na setkání, co vidím, jsou výsledky párové terapie, které zmíněný pár dosahuje vlastním přičiněním, vzájemným nasloucháním, ochotou naučit se komunikovat jinak. I když dočasně s mou pomocí. O rozvodu nepadla ani zmínka, naopak, dokázali společně s malými dětmi strávit hezkou dovolenou, plánovat další život, jeden druhého oceňovat, pohladit se fyzicky i duševně.

Nevím, zda se paní psychiatryně zajímá o aktuální stav, protože má dosud potřebu klientce zdůrazňovat, že bez léků to zcela určitě nezvládne. I když se klientce významně narušila koncentrace a krátkodobá paměť.

Tímto neříkám, že všichni psychiatři jsou nějací. Pouze si kladu otázku, zda si uvědomujeme sílu autority “bílého pláště” a ohromnou odpovědnost z ní plynoucí a zda dobře, zda-li vůbec, vnitřně reflektujeme svojí odbornou práci ve prospěch těch lidí, kterým sloužíme.