Hnutí mysli 27. Čas pro smutek a smíření
Před Nějakou dobou mne navštívila klientka, která měla ambiciózní pracovní plány ve svém velice úspěšném podnikání a pro další rozvoj potřebovala kouče.
Mezitím zmínila, že již dva roky trpí velkými bolestmi v břišní dutině, které se jeví jako zápal střev. Lékaři však nevědí proč, protože se vše jeví zdravě. Zeptala jsem se, co se před dvěma léty stalo.
Umřela ji maminka. Milovaná, blízká, úžasná osoba. Na následky těžké nemoci. Odešla rychle.
Odchod maminky ovšem zvládla pozoruhodně dobře, protože brala léky, které jí emočně otupily a fungovala jako “stroj”, říká.
Když po dvou letech, na sezení, začala znovu mluvit o mamince, pustily je jí slzy jako dva proudy potůčků a nešly zastavit. Jenom tekly a tekly a ona mluvila. Nejdřív zahanbena, že brečí, pak v rozpacích, že to neustává, posléze spontánně. A dlouho. A mluvila o mamince krásné věci a bolestivé věci…
Náhle řekla: břicho mne nebolí! Ale vůbec…jak to?
Nyní je to rok a půl, žádný nález, žádná bolest.
Kladu si otázku, proč nesmutníme, když je tady místo pro smutek? Proč nepláčeme nad ztrátou, když tak bolí? Proč nám lékaři “pomáhají” otupit bolest a utišit žal, když ještě nenastal ten čas? Proč nám nepomůžou smutek nést? A pak opustit? A proč poslechneme?
Jsou národy i jednotliví lidé, kteří umí brát smrt jako součást života, kteří vědí, že se umíme narodit, umíme dýchat a umíme zemřít. K tomuto poznání došly nebo se od něj nikdy nevzdálily. Zřejmě je jim přirozené.
Pokud nám je přirozené cítit bolest a ztrátu, proč své přirozenosti nenecháme průběh?
Pak je tu ten, kdo opouští tenhle svět, smířen či nikoliv, s bolestí či bez ní, je před významným krokem a mnohdy ocení doprovod člověka, který dokáže kromě své bolesti myslet taky na něj. A i když přes závoj vlastních slz, pořád být přítomen a rozpoznávat jeho tvář, která se často jakoby vyhladí a oči se spokojeně zahledí kamsi, kam zatím my pozůstalí nevidíme.
I bolest může mít svůj význam.
