Hnutí mysli 30. Od strachu k sebepřijetí

Před pár dny jsem zažila jedno z těch sezení, kdy několik otázek, které “sedly”, respekt a úcta k člověku a k jeho vidění světa, má důvěra, že odpovědi má v sobě a nepotřebuje nic “zvenčí”, zařídily, že pro vyřešení problému stačilo toto jedno sezení.

Šlo o dlouhotrvající trápení v nejasném vztahu, strach ze zamítavé odpovědi na otázku “tak jak to tedy s námi je a bude?” a pocit”prohry či selhání”, pokud by se tak stalo.

Jak lidské, zcela pochopitelné a křehké.

Paralyzující a nesvobodné, zraňující a dusivé současně.

Tak si kladu otázku, jak se to stane, že si krásný, plnohodnotný člověk spojí ve své duši touhu po odpovědi na důležitou otázku se strachem z odpovědi negativní? Odkud se ten strach bere? Proč by svobodné rozhodnutí jiného člověka, že se k našemu životu nepřipojí jako partner, mělo vyvolávat pocit odmítnutí mé bytosti, selhání či prohry?

Nezůstávám já, v mé čisté podstatě sebou i nadále, navzdory tomu, jak se jiní lidi kolem mne rozhodují a co dělají se svými životy?
Je právo pro svobodnou volbu něco přijmout či odmítnout nutně spojeno s prohrou nebo výhrou?
Má “soutěž” vůbec místo ve vztazích? Je možné ve vztazích vyhrávat nebo prohrávat?
Když někdo odmítne mou nabídku, musí to nutně znamenat, že odmítá mou bytost nebo pouze svobodně odmítá nabídku, která není v souladu s jeho životní vizí?
Co nás dusí pod pokličkou beznaděje, pochyb a strachu se zeptat, jak tedy věci jsou, když odpověď je tak důležitá a konec konců i ta negativní sebou nese určité osvobození a úlevu z poznání?

Možná, zvažuji, kde by měl začít proces vysvětlování, že jsme všichni jiní, jedineční a všichni v pořádku a máme všechno, abychom byli v pořádku i nadále. Že k tomu, abychom byli sami sebou, není potřeba “svolení” zvenčí. Ani souhlas od jiných, ani kladné odpovědi, ani plnění představ jiných o tom, jak bychom měli žít.
Naopak, ti druzí mají tu jedinečnou příležitost respektovat naši svobodnou vůli, tak, jako máme tuhle příležitost my vůči sobě i těm druhým.

Kde by to mělo začít? V rodině? Bezpodmínečnou láskou, přijetím, svobodou i odpovědností? Upřímností bez manipulace? Zřejmě. A když se tak nestalo, pak ve škole? Snad. Pak ty děti vyrostou a budou se moci rozhodnout, zda to naučí děti své.

Nebo je nezbytné trápení na cestě k moudrosti a ta je jím vykoupena? Protože zkušenost je nesdělitelná?

Pak ať nás alespoň někdo učí klást si ty dobré otázky a dá nám taky svobodu mít své vlastní odpovědi nebo taky svobodu říct “nevím”, potřebuji čas.