Hnutí mysli 31. Co tomu řeknou lidi?

Vyslechla jsem příběh mladé ženy, vdané, s dětmi, jak je oblíbená v práci pro svojí nekonfliktnost.
Díky ní ji z času načas přesunou spolupracovat s “problémovými lidmi”, protože vyjde s každým.

Ona sama však, to vše vnímá odlišně. Byla vychována maminkou a babičkou, které pořád říkaly: “to nesmíš, to se nesluší, to nejde…CO TOMU ŘEKNOU LIDI?”
Tak se naučila neříkat svůj názor, nepouštět se do polemiky, neargumentovat, souhlasit, přikyvovat.
A cítí se takhle jako v pasti. Nešťastná. Co tomu řeknou lidi…
Tak ráda by v práci řekla, co si myslí, zatím to neumí.

Třeba by “lidi“ bili rádi, kdyby vyslechli něčí názor, který je podán se vším respektem k druhému a je klidně odlišný. Třeba by “lidi” byli za to rádi, protože by si rozšířili pohled na věc, blíž by poznali partnera v komunikaci. Třeba by ty lidi těšilo s někým si dobře popovídat, zamyslet se nad tím, co říká, obohatit si obzor.

Třeba by se “lidi” cítili i poctěni, že ten druhý jim věnuje svůj čas a důvěřuje jim natolik, že se neobává sdělit jim svůj odlišný názor. Že je považuje za tak vyzrálé komunikační partnery, že nepochybuje o tom, že se můžou vzájemně respektovat a vážit si jeden druhého i navzdory odlišným názorům, pohledům, postojům.

Třeba by „lidi“ byli vděčni za sdílení zkušenosti s někým, kdo si sám sebe váží natolik, že neváhá, je-li tázán, říct něco, z čeho by babičku rázem vzaly mdloby. Protože se nesluší nesouhlasit, nesluší se mít svůj názor, nesluší se oponovat a již vůbec se nesluší udělat něco jiného, než souhlasit a přitakat. Zejména staršímu člověku ale i “těm lidem” vůbec.

Co by “lidi” řekli tomu, že na téhle planetě má každý plné a nepopiratelné právo myslet si to, co chce, říct to, co si myslí a cítí, taky říct “ne” a taky odmítnout “dát pusinku strejdovi z Liberce”, odmítnout nasliněný kapesník tety z Dejvic blížící se k umazané puse od malin, odmítnout účastnit se rozhovoru, je-li ten nezajímavý, dlouhý, nudný.
A taky si vzít klidně i poslední kousek koláče z talíře. Neodmítnou jahody jen proto, že se nesluší si vzít již napoprvé. Říct “nebudu právník, i když táta i děd i praděd byli, budu mít zahradnictví, protože je to můj sen”. A říct: “matko, nepřeji si, abys pomlouvala mého přítele, pro můj život si vybírám lidi dle svého uvážení a nemá to nic společného s láskou k tobě”.

Co se stalo babičce, že jí jsou “lidi” milejší než vlastní duše nebo duše její dcery a vnučky?

Je to náročná životní strategie, žít pro zavděčení se “všem těm lidem” (A KTEŘÍ TO VLASTNĚ JSOU?) místo žití jednoduše života svého, dle sebe. Klidně i pro druhé, poté, co člověk nalezne, co je to žít SVŮJ ŽIVOT.
Aby byl pak klidným přítelem v době neklidu srdce člověka, který přichází s vyplašenou duší, číší plnou pramenité vody, teplou dlaní, která hladí srce, slzou v oku, při naslouchání trápení, které loudí světem, pokojným souputníkem ve chvílích, kdy bližní potřebuje křičet, laskavou náručí, kam se dá schovat, měkkým i pevným objetím, když bližní potřebuje plakat, chápajícím a moudrým, chybujícím avšak milujícím, odpouštějícím sobě a druhým nedokonalost člověčí. Ve svém vlastním žití.
Ne v žití z domněnek, jak „je třeba žít“, aby lidi kolem říkali „správně žiješ podle nás, těch lidí kolem, kteří mají snad pouze to společné, že nejsou a nebudou Ty“.