Hnutí mysli 35. Mužská srdce

To, že se již malým klukům říká, že nepláčou, je snad v dnešní společnosti považováno většinou za nesmysl a škodlivý postulát. Nakonec jen málokdo nepolaská plačící dítko v kalhotách, když se mu přihodí něco velmi bolestného, ať už na duši nebo na těle.

Pak se ovšem někde v čase stane něco velmi zvláštního. Zatím co na počátku má malý kluk, stejně jako malá holka, nárok na pohlazení, přitulení, na slzy a strach, na bázeň, malou dušičku, bezmocnost či nevědění – najednou nastane ten zázrak a očekává se od něj, včera kluka – dneska muže, že odteď navěky bude zcela silný, jasně zorientován, plný elánu, finančně zabezpečený, emočně stabilní, bude vědět, co chce, bude moudrý a bude umět odpovědět na každou otázku od jaderní fyziky po zdravou výživu, ovládat světové jazyky, vtipný, sportovec, sexuálně výkonný a věrný, kulinář, romantický, perfektní otec, co ještě?

Taky si myslím, že žena může být silný vůdce, aniž by ztratila kapičku ženskosti. Chce-li.

Rovněž muž může být sláb, unavený, uhnán, neumět odpovědět, může se cítit ztracen, může prožívat strach, beznaděj, pocit, že si neumí poradit, cítit se nejistě a plakat, aniž by ztratil na své mužskosti.

Jeden z nejkrásnějších darů mezi lidmi je pláč v přítomnosti člověka. Na jedné straně dar důvěry, že plakat smí, na druhé straně dar přijetí, že plakat může. Mužské slzy jsou stejně slané, jako slzy dítěte, jako slzy ženy. Jsou lidské. Když nepláčou oči, pláčou orgány.

Není potřeba pokaždé umět na všechno odpovědět, se vším si poradit, být hrdinou. Není potřeba předstírat sílu, když bolí duše. Není ostuda požádat o objetí a mlčenlivé přijetí.

Není potřeba být více mužem, nežli ČLOVĚKEM.