Hnutí mysli 36. Rozchody a loučení

Jsou vztahy, které přetrvají, jsou vztahy, které skončí.

Znám jenom pár párů, a jsou to již lidé zralejšího věku, kteří si byli vzájemně jedinými partnery v životě a jsou pořád spolu. Pak znám mnoho lidí, kteří jednou nebo spíš několikrát prošli vztahy a rozchody. V roli „opuštěných“ nebo „opouštějících“, nebo v obou rolích.

Když mluvím s OPOUŠTĚJÍCÍMI, často říkají, že o rozchodu uvažují dlouho, ale bojí se reakce, bojí se slz, výčitek i vyhrožování. Bojí se finančních následků, bojí se, že jim nebude umožněno se stýkat s dětmi, bojí se, že právě děti budou zneužity jako nástroj pomsty. Bojí se, že jejich rozhodnutí podléhá výkyvům, bojí se, aby se neunáhlili, váhají, zda to opravdu mají udělat. Nebo to již vyslovili, ale lekli se a vzali svá slova zpátky. Přitom cítí, že vztah pro ně skončil.

Když mluvím s OPUŠTĚNÝMI, slýchám, přes potoky slz, že tomu nemohou uvěřit, že potřebují ještě jednu šanci. Že jsou špatní , vinní. Cítí hlubokou bolest, ničivou beznaděj, zhrzení, ponížení, zoufalost, cítí se méněcenně, sebevědomí je schouleno v koutku, mají strach z budoucnosti, pocit, jakoby se svět rozsypal na kousíčky, nevědí, kdo najednou jsou a co bude dál. Minulost, budoucnost i sebeurčení a bezpečí jsou pryč. Přejí si pouze, aby se partner vrátil, jinak zemřou. Obávají se, jak budou reagovat děti, rodina, sousedé.

I když časem nechtějí, aby se partner vrátil, nevědí, jak se životem naložit dál, mají pocit, že nemůžou již nikomu věřit. Jakoby zemřel kus srdce i člověka uvnitř. Nebo konec vztahu berou jako osobní prohru.

Někdy i navzdory tomu, že se jim po skončení vztahu často jaksi zvláštně ULEVÍ. A taky se stává, že časem konec vztahu berou s VDĚČNOSTÍ, protože nebýt odchodu partnera, neudálo by se něco, co mělo nakonec hodnotu a důležitý význam, ať je to osobní rozvoj, nebo dokonce nový vztah.

Není lehké setkat se s bolestí a se ztrátou. Lehké ne, lidské ano.

Často víme, jak vztahy NAVAZOVAT, málokdy víme, jak je ROZVAZOVAT. Když už to jinak nejde. S láskou a důstojností, bez manipulace a nepřátelství. Bez paralyzujícího pocitu, s důvěrou v sebe i v partnera, že jsme neztratili nic ze své hodnoty, pouze se naše partnerské cesty rozchází, protože se naplnily a někdy se ty lidské třeba i přetnou. Bez trpkosti. Třeba i s uvědoměním, co nám vztah přinesl, i když končí, jaký měl VÝZNAM, kam jsme se VYVINULI, posunuli právě díky němu. Co jsme se díky němu o sobě NAUČILI na cestě utváření sebe sama.

Není nemožné v minulém vztahu spatřit význam, když uzraje ten čas a člověk je k sobě upřímný. Co se odehrálo od počátku, co bylo hodnotné, kam se díky vztahu s partnerem člověk osobně posunul, čemu se naučil, k čemu dozrál. V čem mu partner pomohl v utváření sebe. I jaké DARY si odevzdali vzájemně. Je možné být za to vděčný. Taky si zreflektovat, čemu se člověk chce v budoucnu vyhnout. Poděkovat, slovně nebo v mysli.

Taky je možné ODPUSTIT, partnerovi i SOBĚ.

Přijde čas, kdy budeme zas v klidu připraveni na další životní lekce, učení se o sobě. Ve vztazích s druhými nebo ve vztahu k sobě samotným.

Co je naším vývojovým “ÚKOLEM” teď?