Hnutí mysli 37. Od strachu k sebenalezení

Někdy se stane, že do svého života pojmeme strach. Ne však ten, který pomáhá, abychom byli obezřetní, vyhnuli se kraji propasti a riskovali pouze po hranici užitečnosti.

Jiný strach.
Mluvím o tom temném strachu, který mučí naše duše, svazuje naše těla a postupně likviduje vše, o čem jsme snili a vše, co je nám přirozené.

Na jedné straně kdesi cítíme, že bychom měli udělat krok, protože něco není v pořádku a v souladu s naším dobrým bytím, na druhé straně to nejde. A čím víc myslíme na to, co bychom měli, nebýt strachu, tím je to víc skličující.

A to vše bez toho, že by záleželo na tom, oč jde. Ať jsou to vztahy, ať je to práce, ať jsou to odpovědi na otázky, ať je to jakákoliv změna.

Kde se bere takový strach v člověku, který se narodil zcela vybavený pro vše, co je v životě důležité?

Po narození můžeme dýchat, přijímat potravu a zbavovat se neužitečných zbytků. Jako děti umíme rozeznat, kdo nás miluje a co nám nesedí a umíme to dát jasně najevo. Umíme si říct o jídlo a o pohodlí, o hračku a pohlazení. Umíme se přitulit i jít pryč od toho, s kým se cítíme divně. Umíme snít a umíme být “tady a teď”. Umíme růst. Vidíme hvězdy na nebi i broučky na zemi. Umíme se učit ty nejpřevratnější dovednosti, jako je chodit nebo mluvit a to zcela přirozeně. Takoví umíme být, sami sebou a k sobě vnímaví, a „navzdory“ tomu jsme milováni – a jak moc.

Taky se snad jako děti bojíme. Bouřky, strašáka, meluzíny… A taky stačí pohlazení, přitulení, světlo lampičky či vysvětlení.

Bojíme se jako děti přitulit, když to tak cítíme, nebo odejít, když nám něco vadí? Bojíme se říct, co chceme a co si myslíme a plakat, když nás neposlouchají, nebo nás něco bolí? Bojíme se nových dobrodružství nebo si jít lehnout, když jsme unaveni?

Jako děti umíme nakládat se svými životy mnohem lépe.

To ovšem znamená, že máme jedinečnou příležitost si VZPOMENOUT. Nebo se třeba něco doučit, a to způsobem, jakým jsme se učili, když jsme byli dětmi. Bez pochyb. Pamatuje si někdo, že sám o sobě v devíti měsících pochyboval, zda se naučí chodit?

Kdo ví, co je snadnější, zda se doučit něco nového, co nám schází k dobrému bytí, nebo si vzpomenout na dovednosti, které jsme již měli v období bez strachu a byli nám k užitku? Nebo něco jiného?