Hnutí mysli 38. Ticho

Velmi často jsme přes den zahlcení zvuky, informacemi, otázkami.
Budík, vnitřní dialog, rádio, televize, děti, partner, kolegové, zákazníci, prodavači, školitelé, internet, intranet, sociální sítě, rodina, přátelé, film, divadlo, opera, sport, domácí mazlíčci a tak dále.

Taky často dostáváme otázky nebo je klademe. A často odpovídáme nebo slyšíme “nevím” nebo “nechci o tom mluvit”.
A velice málo času přes den je ticho.

A málokdy odpověď “nevím” nebo “nechci o tom mluvit” akceptujeme. Často hned položíme pomocnou otázku, abychom druhému “pomohli” se vyjádřit hned teď, protože my chceme slyšet odpověď okamžitě.
Možná i nějakou dostaneme, aby se nás partner v komunikaci “zbavil”, protože se takhle necítí dobře. Neakceptujeme jeho tempo ani jeho nárok na “nevědění”.

Je škoda, pokud neumíme využít pro sebe nebo umožnit druhým zázračné momenty ticha.

Možná bychom slyšeli velice zajímavé odpovědi, kdybychom malinko počkali a nechali druhého (nebo sebe) v tichu přemýšlet. Tak dlouho, jak je potřeba. Když je otázka dobře formulována, bývá překvapivé, jak často na ni neumíme hned odpovědět. A to je dobře. Umíme-li s touto situací zacházet, může se stát onen zázračný moment, kdy se spustí “vnitřní hledání”, rozhlídnutí se po krajině duše všemi směry a objevení překvapivých věcí.

Ne vždy je potřeba pospíchat. Na druhé. A totéž si dopřát sobě, když někdo pospíchá na nás.