Hnutí mysli 43. Řekni, co potřebuješ, abych pochopil, nech na mně, zda a jak vyhovím, nedělej mne odpovědným za své štěstí

Před pár týdny jsem se setkala se zajímavou, krásnou, citlivou ženou. V té chvíli uvažovala o rozvodu. Již dlouhá léta necítí emoční podporu od manžela, nemají společná témata.

Mají však společné děti, což je pro ni silným protiargumentem, zda by rozvod byl dobrým řešením. Operativně fungují výborně, rodina je zabezpečena díky manželovi, děti prospívají ve škole.

Emoční strádaní trvá dlouho. Moc se toho nemění.

Zeptala jsem se, CO by potřebovala od svého muže, aby dělal, říkal. Prý ne moc, pouze část dne strávit v dialogu, zajímat se, jak se cítí, říct to samé o sobě. Byla smutná, že ani toto nefunguje.

Zeptala jsme se, JAK to svému muži sdělila, co od něj potřebuje. Chvilka ticha. Pak řekla “nijak”. Neřekla jsem mu to…

Odkud to má vědět? Má to člověk vytušit, pokud partnera miluje? Má se sám zeptat, nedostává-li signál, že něco není v pořádku? Má si stáhnout z internetu návod na “ideální vztah”?

Není snazší si zdvořile popovídat a říct, co potřebuji? Taky se zajímat, co potřebuje ten druhý? Říct, konkrétně, jak má změna vypadat? A pak opatrně začít a sledovat nejen to, jak se partnerovi daří naplňovat mé potřeby ale i jak se daří mně přijímat, co dává. A dávat, co on potřebuje.

Neočekávat a nepředpokládat, že nám partner vidí do hlavy a do duše.

Ve vztahu jsme dva architekti. Dva odpovědní. Za stav štěstí nebo neštěstí si odpovídáme sami, ve vztahu k druhému i ve vztahu k sobě samotným. Není jiné osoby na tomhle světě, odpovědné za naše štěstí.