Hnutí mysli 58.: I nenarozené dítě, které odejde, je plnohodnotným členem rodiny

Když zemře člen rodiny, třeba stařičký člověk, je zcela přirozené, že se s ním rozloučíme. V souladu s rituály, které jsou nám blízké. A pohřbíme ho. Přijímáme soustrast lidí kolem. Necháme prostor smutku, kolik je potřeba. Vzpomínáme celý život. V mysli jej pokaždé oslovíme jménem, rozmlouváme-li v duchu se zemřelým. Na dušičky zapálíme svíčku.

Smrt dítěte je jedna z nejtěžších, ne-li nejtěžší trauma v životě rodičů. Stane-li se to, podstoupíme obvykle stejné, i když velice bolestivé kroky. Neříkám tím, že se s tím každý rodič smíří. Má ovšem příležitost a prostředí, ve kterém je zcela lidsky pochopitelné, že prožívá bolest, může přijmout soustrast a jeho smutek může, zdaří-li se to, postupně snad odeznívat.

Jak je to s potraty?

Tolikrát se setkávám s klientkami, které potratily dítě. Nechtě. Spontánně nebo s lékařskou asistencí. A co se dělo dál? Klientky říkají: Partner nevěděl, co dělat, sám trpěl a byl bezradný. Žena se zhroutila a začala brát antidepresiva. Někdo zažil potrat opakovaně. Blízcí radili: rychle zapomeň a snaž se o další dítě. A život šel dál. Třeba přišlo i zdravé dítko, které naplnilo srdce ženy i muže.

Zvláštní je, že se často stává, že žena pořád potřebuje antidepresiva. Zdánlivě po čase již nepochopitelně. Nebo se jí něco dalšího zkomplikuje psychicky. Třeba se i nečekaně zhroutí. A dostane další psychofarmaka a znám takové, co je braly desítky let.

SMRT NENAROZENĚHO DÍŤETE JE SMRT ČLOVĚKA. Smrt a ztráta člena rodiny. Je nesmírně důležité to takhle chápat. A v tomhle duchu opuštěné rodiče podpořit. Nechat prostor pro vložení bolesti do dialogu. Nechat prostor pro smutek. A udělat potřebné rituály. Rozloučit se plnohodnotně. Vybudovat hrobeček, třeba symbolický, když ne opravdový. Věnovat dítku vzpomínku o svátcích zemřelých. Mluvit o něm, jako o drahém ztraceném členu rodiny, je-li potřeba. Nechat si čas, kolik je potřeba a dopřát si vyjádření soustrasti blízkých.

Je to přirozené a nechápu, proč jsou ženy nebo oba rodiče záměrně dlouhodobě tlumeni psychofarmaky, které “zabetonují” jejich prožívání a znemožní proudění smutku a slz.

Nebo proč se ztracené dítko označuje jako “to” nebo jako “potrat” nebo “plod”? Vždyť často má své jméno, rodiče vědí, zda je to děvčátko nebo chlapeček. Víme, že človíček vnímá již v děloze. To ho od plnohodnotného člověka dělí pouze čas, pouze akt porodu?

Proč často nikdo nevěnuje péči rodičům, jakoby jim opravdu umřelo dítě, když jim opravdu umřelo?

Navíc jsou samotní rodiče často překvapeni, že na tohle mají nárok.  A že zanedbání smutku, zanedbání bolestivé ztráty a ignorování související lidské potřeby mohou být na počátku dalších, velice komplikovaných duševních potížích.

Ovšem ne nevratně. Co můžu osobně v mé praxi zažívat. Naštěstí.