Hnutí mysli 63.: Síla výjimky

Klientka mi řekla, že doposud brala různé léky, včetně psychofarmak, protože se necítí dobře. Už po ránu, když se probudí, celá se třese. Ruce, nohy, celé tělo. Jde to i do hlavy. Děsí ji to, ztrácí naději, jestli to bude někdy dobré. Pojí se s tím pochopitelně velmi nepříjemné myšlenky.

Je tomu tak po dochodě do důchodu.

Ptám se, zda jsou chvíle, když je to jinak. Nějaká VÝJIMKA.
Přemýšlí. Protože je na sezení i manžel, přemýšlí společně.

Pak objeví, že je to jinak přesně v sedm hodin večer.
Ptám se, jaké je to v sedm hodin večer.

V sedm hodin večer třes ustane úplně. I všechny nepříjemneé myšlenky. Všechno je v pořádku, je úplně jiný člověk. Všechno z ní “opadne”.

Ptám se, co opadne?
Pocit, že MUSÍ něco dělat.

Ptám se, jak vypadaly večery, když pracovala v zaměstnání.
Takhle: z práce domů, něco uklidit, něco honem na večeři, někdy vyhladit prádlo, v sedm sednout s manželem ke správám. To je večerní čas, když se lidé ztiší a “nic již není potřeba dělat, může se nedělat”. Až pak zas zítra.

Kde se bere přesvědčení, že jsme “v pořádku” pouze když podáváme výkon?