Hnutí mysli 65.: Omluvte mne, že jsem člověk

Ještě pořád mne překvapí, když člověk pláče a přitom říká: promiňte, omlouvám se…já se vzchopím…dejte mi chvilku…

Omlouvám za co? Za slzy, za srdce, za city, za pláč? Proč?

Doufám, že mne to nepřestane jednou udivovat a nepřijmu to jako standardní a „normální“ reakci a budu mít možnost být přitom, když se člověk s takovým postojem bude moci naučit o sobě novou věc: že pláč je v pořádku a má trvat tolik, kolik je potřeba.