Hnuti mysli 73.: Bohorovnost?

Přítelkyně má bratra v sanatoriu. Závislosti, sebevražedné myšlenky a další lidská trápení. Je tam relativně dlouho, několik let a nic moc se nelepší. Má to i různé rodinné souvislosti.

Jedno z pravidel je izolace od běžného života.

Taky prý pan primář klientovi řekl: “Kdybyste se i dnes zázračně uzdravil a šel domů, stejně se dřív nebo později zabijete.”
To řekl klient, zda je to tak, nebo ne, se asi nikdo nedoví.

Bere samozřejmě psychofarmaka, zatím “jenom” dva druhy, ty se taky samozřejmě účtují rodině. Nedávno prý přišel účet na ten samý druh léku dvakrát po sobě, s odstupem dvou dní. Možná do zásoby.

Co se však stalo teď nedávno:

Personál rozhodl, že neřeknou klientovi, že mu před pár dny zemřel tatínek. A již vůbec nepřipadá v úvahu, aby se šel s vlastním tátou rozloučit na pohřeb.
Prý to tak dělají a oznámí úmrtí až po čase, cca po půlroce, nebo i malinko dřív.

Má přítelkyně se ptala na můj názor, protože tohle jí přišlo jaksi podivné. Prý by to klient nezvládl, zhroutil by se, možná by se i zabil. (Strach má velkou moc. A není tak těžké lidi vystrašit.) Protože pořád nemá “zpracovaný” pohřeb dědečka, milovaného.

Okamžitě jsem svůj názor sdělila. Se slovy, která se točila kolem absurdnosti, bohorovnosti a poškození člověka.
A podpořila ji, ať přemýšlí sama, ať vezme selský rozum do rukou, ať naslouchá srdci. Jak se asi může cítit člověk, který se doví o smrti vlastního otce s půlročním opožděním? Co to udělá se vztahy v rodině a s jeho důvěrou vůči nejbližším?

Zakročila. A sjednala výjimku. Pohřeb proběhl poklidně. Bratr jí byl nesmírně vděčný. Matce padl kámen ze srdce, který tam tlačil při představě, že tohle má synovi zatajit. Sama byla vděčná.

Nikdo se nepokusil o sebevraždu. Překvapivě. A na prosbu bratra mu sestra udělala i prohlídku města. Byl rád. Cítil se jako člověk.

Tak se ptám:
– čím mi to připomíná “Přelet nad kukaččím hnízdem”?
– proč nikdo neřeší s klientem smutek nad odchodem milovaného dědečka s respektem a úctou k jeho individuálním potřebám a tempu?
– kde se bere ta jistota, že nejlepší terapie (s cílem uzdravit klienta, aby byl schopen úspěšně žít dobrý život v společnosti lidí) je prozatím tříletá izolace? (někteří klienti jsou tam prý deset let…)
– kde se bere bohorovnost a rozhodování o tom, že klient nemá nárok se důstojně rozloučit s vlastním otcem?
– není tohle absurdní?
– souvisí to nějak s poplatkem 280 EUR za měsíc plus hrazení medikace a co já vím co ještě? Že by vyrábění pacientů? Pak bych to konečně alespoň pochopila, i když bych zřejmě pak uvažovala o žalobě…nebo pořádném větru na oddělení…