Hnutí mysli 83.: Povzbuzení

Několik kolegů se mě ptalo, co mají dělat, když chtějí založit vlastní psychoterapeutickou praxi.

Byli naplněni obavami, zda se vůbec uživí, ale ještě víc nedůvěrou v sebe, zda budou umět opravdu lidem pomáhat. Nejistota pramenila zejména z nejasné představy, jak vlastně k práci přistoupit, když předem nevědí, s čím klient za nimi přijde. Taky co vlastně s ním mají dělat a jak dlouho. A kdy vlastně mohou své služby nabídnout, kolik praxe předtím mají absolvovat, co a kolik mají studovat, aby se stali dobrými psychoterapeuty. Všechno inteligentní a citliví a již patřičně VZDĚLANÍ lidé.

Dnes svou praxi mají. Třeba zpočátku popři zaměstnání, protože vnitřní odvaha potřebovala ještě posílit. A jsou velmi spokojeni. Sama se ve své lidské neskromnosti tak cítím býti střípkem, který v krasohledu přispěl k barevnému obrázku. Protože jsem slyšela slova vděky.

Proto se chci podělit s tím, co jsem se dověděla, že pomohlo nejvíc, aby v profesionální sebedůvěře pokročili právě o ten kousínek, nezbytný k realizaci.

A bylo to tohle:
Setkání s klientem je ta nejcennější škola, jakou psychoterapeut může dostat. Je-li otevřen učení se každý den na každém setkání po celou dobu jeho trvání. Protože každý klient je knihou.

Pokud má psychoterapeut upřímný zájem o člověka a umí procítit určitý specifický druh lásky k němu, je zvídavý a ne zvědavý a respektuje klientovu duši jako jeho prostor, kam ho on pozve a pouze tak dalece, kam až ho pozve, má ty nejlepší předpoklady.

Umí-li psychoterapeut pochopit, že to není on, kdo je EXPERTEM na klientův ŽIVOT, ale klient sám, je na dobré cestě. Psychoterapeut je expertem na proces společné cesty, expertem na vytvoření psychoterapeutického PROSTŘEDÍ.

Psychoterapeut přesně ví, co může pro klienta udělat. Proč? Protože mu to KLIENT ŘEKNE, zeptá-li se dobře. Taky bude umět velice přesně poznat, kdy již jeho pomoci není potřeba. Proč? Protože se na tom s klientem SPOLEČNĚ domluví a taky na tom, PODLE ČEHO to oba poznají.

Pokud se psychoterapeut drží toho, co dělat UMÍ, nešlápne vedle. A taky jestli umí poznat své možnosti a hranice kompetencí a rozpoznat, kdy již klientovi užitečný není, a v tu chvíli mu to sdělit a třeba doporučit kolegu, kterému věří, že práci posune dál, nemá se čeho obávat, protože pracuje čestně a pozorně.

Psychoterapeut ví, zda je to, co probíhá, pro klienta přínosné. Proč? Protože se na to klienta zeptá a ten mu to řekne.

Pokud psychoterapeut důsledně reflektuje své myšlení, práci, životní filosofii, odrážející se v přístupu k lidem – klientům, dělá pro klienty jednu z nejlepších služeb.

Samozřejmě, že se každý kvalitní profesionál celoživotně vzdělává a spoléhá na rozum (nejlépe selský), pečlivě podrobuje své narůstající vědomosti zdravé cenzuře a taky spoléhá na své srdce.

Psychoterapeut je člověk, který poskytuje službu člověku.

Kolegové s překvapením zjistili, že tohle je jim vlastní. A že to v sobě již mají. Že mají taky svobodu, je-li na to vážný důvod, klienta citlivě a transparentně odmítnout, případně mi doporučit pomoc jinde.
A tak se rozpustily obavy.

A já jsem tomu ráda.

A třeba si pak vytvoří vlastní definice profesionální pomoci a psychoterapeutické péče. To je stejně to nejlepší, být sám sebou v jakékoliv situaci. A jinak to ani nejde.

Těch esencí, které osobně považuji za důležité u psychoterapeuta, je víc. Sand je někde někdy spíši. Tady jsem sepsala ty, které kolegům nejvíc pomohly si uvědomit, že mohou začít pracovat, které nejvíc dopomohly narůst vnitřnímu pocitu, který předcházel odvaze se pustit do práce. A nikdy nebude přebytek lidí, kteří jsou připraveni pomáhat jiným.