Hnutí mysli 86.: Hodnota uvnitř

Ptala jsem se šikovné, hezké, společenské, inteligentní, laskavé a pracovité paní, co si na sobě cení. Úmyslně. Tři věci.

Nejdřív žádala manžela, ať to řekne on. “Ne”, říkám, “já to chci slyšet od vás”.
Pak řekla: “To se ale neříká…”
“Samozřejmě”, říkám já, “to se neříká, co je na mně hezké a hodnotné. To by bylo vychloubání, sebestřednost a neskromnost, že jo?” Přidám s nadsázkou.
Zasmějeme se společně. “Jo, přesně!” Odvětí paní.

“Nevím, teď…nic…?” Přemýšlí.

Dlouho nám trvalo, než vyslovila dvě. Ke třetí jsme se zatím nedostaly.

Pak jsem požádala manžela: “Řekněte mi, prosím, co si na své paní ceníte, tři věci.” Paní klientka řekla: “Já půjdu zatím ven.” “Ne”, říkám, “vy, prosím, zůstaňte a poslouchejte. Prosím.”

Zůstala. Manžel řekl tři věci. U první se jí pohled stočil směrem na knihovnu. U druhé si letmo zatlačila slzu. U třetí se rozplakala. Podala jsme jí kapesník.
Chvilku jsme mlčeli. Všichni.
Ptám se pak: “Co se stalo?” Řekla: “To mi manžel běžně neříká. Je to hezké…”

“A vy sobě?” Ptám se. “Takhle jsem o sobě nikdy nepřemýšlela…”
“A ocenila jste již někoho jiného?” Zajímám se.
“To ano, samozřejmě.” Odtuší.
“Koho a za co?” ptám se dál a ona mi odpoví, koho a za co.

“A kdyby váš vnuk řekl, že si na sobě nic necení, byla byste s tím spokojena?” Ptám se.
“To jistě ne!”
“A na sebe máme jiná měřítka, že jo? Jako na nějaké “nadlidi”, že?” Smějeme se.

Jak to, že jiným umíme dopřát, to co sobě ne?
Není tou nejbezpečnější cestou dobrého bytí a klidného sebe-vědomí taková cesta, na které vědomě “vlastníme” VĚDOMÍ SVÉ LIDSKÉ A JEDINEČNÉ HODNOTY? A pěstujeme si ho uvnitř a své nitro svou hodnotou naplňujeme, aby kdykoliv se někdo pokusí otřást naší lidskostí a naší hodnotou, aby se to po nás pouze sklouzlo, protože pro takovéto “dary” tam uvnitř již není místo?