Hnutí mysli 88.: Choď odemne blíž

Opakovaně se setkávám s tím, že silně toužíme po druhé osobě právě tehdy, když nám uniká.

Když je tady a teď a připravena na vztah, jakoby pro nás “neměla cenu”. Dokážeme být sobečtí, zraňující, jakoby testujeme, kam až je možné zajít. Až to vypadá, jakoby jsme ji chtěli úmyslně odehnat, tímto zvláštním způsobem.
Když se to “povede” a ona vezme zbytky své sebeúcty a sama odejde, najednou extrémně o ni usilujeme.
Když se vrátí, scénář se pak, třeba po čase, opakuje.

Taky opačně. Jakoby v momentě, když vztah začne být hluboký, najednou se objeví potřeba rychle se vysmeknout, uniknout.

Takovéto vztahy jsou velice zraňující. Možná to zní paradoxně, ale nedá se říct, že osoba, která úmyslně “utíká” nebo druhého bolestně “odhání”, je šťastna.

Není.

Je to zvláštní kruhová past, temný, hluboký kruh bolesti, tmavé a vlhké vězení vlastní duše.

Lze nalézt klíč a nastavit tvář slunci. Obvykle to ale není snadná a krátká cesta.