Hnutí mysli 89.: Je schizofrenie skutečně nemoc, kterou je nezbytné léčit psychofarmaky?

Klientka, která měla diagnostikovanou schizofrenii a sluchové halucinace, byla dlouhodobě hospitalizována na psychiatrickém oddělení. Slyšela takzvané “hlasy”, které jiní neslyšeli. Bylo jich několik. A některé ty hlasy jí poručily, ať si ubližuje. A ona si ubližovala. Navíc se dvakrát pokusila o sebevraždu, podřezala si žíly, přežila. Taky slyšela myšlenky určitých osob, vedla s nimi dialogy. S jednou osobou i milostný vztah, přes myšlenky, které vnímala od něj.

Při dlouhodobé hospitalizaci jedla psychofarmaka na hrsti. Antipsychotika převážně. Stav se nezlepšoval, pouze o něm přestala mluvit. Tak byla propuštěna do domácí péče, plně invalidizována. Neschopna pracovat, neschopna vycházet ven.
Dostala další léky. Po lécích se dostavily zrakové halucinace, říká. Ty byly tak děsivé, že je okamžitě přestala brát. Zrakové halucinace odezněly.

Přestala věřit lékům, přestala věřit lékařům.

Přišla.

Dlouze jsme mluvily o jejím životě. O vztazích. O rodině. O smrti milovaného tatínka, který na smrtelné posteli mnohé přehodnotil a mnohé se jí snažil sdělit, na mnohé již nezbyl čas. O jeho smrti, po které se hlasy objevily POPRVÉ.
O konkrétním pocitu viny, o zmatení, které nastalo v době odchodu táty, který ji celý život vedl k něčemu, co na smrtelné posteli zcela opustil a naléhal, ať se řídí vlastním srdcem, že vše, co jí kdy řekl, byla velká chyba. Nestihl zmatek, který jí nechtě vnesl do duše dovysvětlit, podpořit jí tak, jak by si přál. Smrt již byla netrpělivá.
Mluvily jsme o nesnázích, které ji pak trápily. O mamince, o mužích. O nalezení své cesty. O ženství a dotýkání se sebe, o sexu a studu. O rozpacích a touze. O těle, o duši. O strachu, nejistotě, o lidech. Mluvily jsme „s tátou“, co by on teď řekl. Mluvily a mluvily.

Pět sezení, dvě až tři hodiny každé. Hodně času jsme pracovaly v transu.

Mladá žena nyní pracuje, má dvě zaměstnání, každé na částečný úvazek. Práce ji baví. Daří se jí dobře, mezi lidmi se cítí fajn. Neubližuje si vůbec. Je to tak již rok a půl.

Je schizofrenie skutečně “biologická” diagnosa, kdy primárně mozek jaksi není chemicky správně vyladěn a PROTO má člověk potíže?
Jde o “špatnou” biochemii mozku, kterou je POTŘEBA PSYCHOFARMAKY s příšernými VEDLEJŠÍMI ÚČINKY “napravit”?

Pročpak to ale nefunguje, když máme tak moderní antipsychotika? Na některém webu jsem četla, že: “Případné zbylé nežádoucí účinky jsou daní za psychické zdraví.”

???

O jaké vedlejší účinky jde? Takové detaily, které se oplatí podstoupit jako “daň” za psychické zdraví: iatrogenní Parkinsonismus, neuroleptická hypotenze, pseudogravidita, tachykardie, ikterus, pohotovost k epileptickým záchvatům, poruchy jater, tremor, dermatitidy, poruchy menstruačního cyklu…atd. Nejdřív si člověk vezme slovník cizích slov, pak panáka.

Jde ale skutečně o psychické uzdravení, kdy pacient polyká chemii, stav se nelepší a jako dáreček obdrží halucinace navíc?

Jak to, že poté, co si klientka udělala citlivý a důkladný úklid v životně důležitých otázkách, pocitech a vztazích, dle svých potřeb a svým tempem, a to BEZ LÉKŮ, žije spokojený život?

Pořád opakuji, že nechci tímto říkat, že všechny léky jsou špatné.
Pouze apeluji na zdravý rozum lidí. A člověk s potížemi, i když vypadají iracionálně, je pořád člověkem, a když je zájem se podívat blíž, ono najednou tak iracionální nejsou.