Hnutí mysli 90.: Terapeutický plán vs být tady a teď s člověkem

Často se setkávám s otázkou: “Jak mám léčit depresi?”, “Jak mám léčit závislost?”

Deprese a závislost, kupříkladu, jako takové – samotné – neexistují. Tudíž nelze o nich uvažovat jako o něčem, co lze léčit.

Pouze je tady člověk, jedinečný, který dnes prožívá trápení, které se projevuje potížemi, které jsme zvyklí označovat jako nějakou konkrétní diagnosu. A zítra to zas může mít jinak.
Jak ale můžeme léčit diagnosu, když ona bez člověka neexistuje?

Co můžeme léčit, je duše člověka. A jak předem bez něj stanovit, jak to budeme dělat? To přece taky nelze.

CO a JAK přichází pak, po setkání s jedinečným člověkem. A pakliže je jedinečný, tudíž i způsob, jak mu pomoci, bude zcela jedinečný. Co pomáhá jednomu, nepomáhá druhému.

Pokud chci vědět, jak člověku pomoci, musím se nejdříve zeptat, s čím chce pomoci ON a CO chce místo svých potíží. Co jeho trápí a na tom se domluvit, co s tím budeme dělat a jak. Společně. Tím neříkám, že se terapeut vzdává své odpovědnosti a „řemesla“.

Jistě, mohu mít terapeutickou hypotézu. Pak i “teorii” pomoci. Pokaždé však novou. A její “aplikaci” neustále ověřovat. Jak? No tak, že ověřím, jestli klientovi pomáhá – to ví jedině on. Stačí se zeptat.

Tak si říkám, že je vlastně jednodušší (a jediné možné) místo léčebného plánu (pojímaného odvisle od klienta) být zde a teď s ČLOVĚKEM.